Maestro

Bradley Cooper Oscara moc chce. Ale nedostane ho. Ještě pár let. Potřebuje dozrát, získat větší odstup. Maestro je v mnohém výborný film, až na to, že ho divák prakticky nezajímá a spíše je do sebe zahleděný a v mnoha bodech ztrácí na obsahu. Navíc když čtu popisek filmu, tak slovo "strhující" je opravdu hodně vzdálené realitě. Ano, dirigování je působivé, Cooperova přeměna velmi výstižná, ale zbytek filmu jako by neexistoval a některé postavy přicházejí a odcházejí, aniž by je divák potřeboval znát. Chybí tomu to srdce, ta opravdovost. (01.02.2024)

Takovou sračku už jsem dlouho neviděl. Sebestřednost Bradleyho Coopera nezná mezí, televizní ořízlý formát měl být asi součástí uměleckého žebrání Bradleyho Coopera o ocenění. Na tohle jsem neskutečně alergickej. Je asi minuta po konci a mám chuť jít odhlásit Netflix za tohle. Jsem sice schopen uznat herectví Coopera, ale psychicky jsem teď v tak agresivním rozpoložení, že nemůžu nic jinýho než dát odpad a nejradši bych téhle pozeřině dal plnou toitoiku a ne jen nějakej odpad. Takhle mě nevytočila ani Síla psa a že to taky byla oscarová žebračka se vším všudy. Fuj tajksl tohle to. (30.12.2023)

Osm nominací na Oscara za prvotinu (hudební drama Zrodila se hvězda) holt s člověkem zamává, respektive s jeho sebevědomím. Nemám příliš rád klasické životopisy, většinou jsou srozumitelným kusem pro všechny, jenže stejně často i strojeným a nudným zklamáním. Těch podnětných je zoufale málo. Mnohdy je to klasická story: dětství, dospívání, cesta na vrchol, případně ještě větší vrch/pád… Tady sice vzestup poté, co se mladý Bernstein zcela náhodou dostane k dirigování velkého orchestru, rovněž vnímáme, ale tvůrci předkládají především vztahové drama jedné velké neposedné osobnosti, za kterou stojí silná žena. Tam kus jedné dekády, vzápětí střípek další, pak zase jiné. Bernstein nerozlišoval mezi hudbou vážnou a populární, zkoušel mnohé, jeho práce byla pestrá. Jakmile ale přejdeme z černobílé (kamera Matthewa Libatiqueho zase skvělá) preciznosti k barvě, ubývá kamerových hrátek a celkově tvůrčích nápadů. Zůstává fajn biják, kterému chybí emocionální gradace, stejně tak se vyhýbá vnitřním démonům a skutečným kontroverzím tvůrce legendárního muzikálu West Side Story. Co mají každopádně životopisné kousky společné, jsou herecké výkony. Když zrovna nedumáme nad tím, jak se ona dívala na jeho zálety s pohlednými hošany nebo nepočítáme, kolik cigaret dirigent a skladatel vykouřil, musíme ocenit jak Bradleyho Coopera, tak Carey Mulligan. Tady zase klobouk dolů. Ambice velké, ovšem strnulost, neúplnost a papírovost zrovna tak. (03.01.2024)

Takovou míru očekávání nemohl ustát nikdo. Když se režijním debutem zařadíte mezi oscarová želízka a tvůrčí jistoty a hned jako další kousek si vyberete srdci nejbližší látku, která vás provází už od dětství, jedná se o překážku tak vysokou, že se o ni zákonitě musíte přerazit. A to se Bradleymu Cooperovi - nestalo. Maestro je esteticky vybroušený, přesně obsazený a herecky bez přehánění dokonalý (Bernsteinova gesta a zpocený zápal mě rozechvívaly opakovaně). Hudebně jde sice o malou domů, kdy zní jen tóny z tvorby hlavní postavy, ale proč ne. Ta hranice mezi touhou říct všechno s až dokumentárním detailem a dvouhodinovou přednáškou zavilého fanouška je přece někdy tenká a tady navíc nikdy překročena nebyla. A že je scénář tak nějak povědomý? Koneckonců je to životopis. Se vzlety, s pády, s životními úspěchy i se zklamáními, co jen tak nepřebolí. Protože život, ať vztahový nebo profesní, někdy připomíná jednoduché melodrama až příliš přesně. (29.12.2023)

Poutavě natočený, který se neumí ke své škodě věnovat se jednomu tématu. Pokud má být ústřední téma příběh o manželství-přátelství, které Bernsteinovi udržují jako společenské alibi a o úvahách manželky, zda za své přátelství s manželem neplatí příliš vysokou daň v podobě osamělosti, pak ve filmu těžce chybí připomínka společenského diktátu heteronormativity, který by vyoutovanému LB bránil v kariéře (na dobový antisemitismus film nezapomíná a připomene ho v krátké scéně z mládí o vhodnosti změny příjmení kvůli kariéře). Bez externího zla pak působí občas jako jediná homofobka manželka, a to záměr tvůrců asi být neměl. Zbytek filmu je tvořen různými záběry Coopera prožívajícího hudbu nebo randění, aniž bychom se ve smyslu klasického životopisu dozvěděli něco podrobnějšího o kariéře LB (v tomhle smyslu působí nedávný Tár jako kvalitní filmový portrét fiktivní dirigentky). Spíš se to mělo jmenovat Montealegre, protože je to celé o tom, jak je s maestrem nebo jak čeká, až se maestro vyřádí s hudbou a přijde domů. I když tvůrci umí vytvořit a sehrát občas dojímavé scény, jako celek je film úmor. (21.12.2023)