Maryša

Čas už se na této Maryše režiséra Rovenského podepsal, ale přesto se jedná o pozoruhodný snímek. Scénář se většinou poměrně přesně drží výchozího textu, což je jedině dobře - proč měnit něco tak dokonalého? Rovenského režijní vedení také není nijak nekonvenční, ale přesto tu najdeme moc pěkné nápady: například podbarvení slavného finále Rozářiným zpěvem písně Okolo Hradišča je velice působivé. Ve chvíli, kdy Vávra pije otrávené kafe, zní verš "nevěděl šohajek, že falešná jsem." Vhodně zvolení herci napomáhají velice příznivému celkovému dojmu - obzvlášť Štěpničková a Vojta jsou ve svých rolích famózní. (19.05.2009)

Klasické dílo české literatury převedlï do filmové podoby dva mistři svého řemesla - Otakar Vávra a Josef Rovenský. Ve své době to bylo jedno z vrcholných děl českého filmu a zůstalo jím trvale. V zásadě se drží divadelní předlohy bratří Mrštíků, ale exteriéry a některé vedlejší scény jej dobře oživily. Ukazuje se, jaká škoda vznikla naší kinematografii, že režisér a herec Josef Rovenský zemřel předčasně v tak mladém věku. Na rozdíl od mnoha salónních a jiných odlehčujících filmů té doby jsme se dostali na slováckou vesnici 19. století, kde vládly pořádky, jaké skvěle popisovali naši mistři vesnické prózy i divadla. Hluboce sociální drama má trvalou hodnotu. Vladimír Borský, který si jinde počíná rozpačitě až amatérsky, zde tyto své slabosti v roli Francka zastřel, přidáme-li k tomu vyzrálé herectví Vojtovo a Kováříkovo, přičemž pozadu nezůstali ani další protagonisté, snad jen Maryša v podání Štěpničkové trochu přehrávala, musím dát filmu pět hvězdiček. Snad jen závěrečná pasáž s vraždou (kafe od žida je tu vynecháno), bla zbytečně zdlouhavá. (03.03.2017)

Pro mě hodnotný a mimořádný filmový zážitek, spojující v sobě krásné záběry Moravského Slovácka, Uherského Brodu přesněji Vlčnova, pěkné kroje a písně. Režisér Josef Rovenský (i když je zajímavé že původně měl adaptaci tohoto známého dramatu od bratrů Mrštíků podle scénáře Otakara Vávry, režírovat Emil František Burian, který byl ale těsně před natáčením vyměněn zkušeným Josefem Rovenským). Nevím proč se tomu tak stalo? Ani jestli to byl případně něčí záměr či náhoda? Každopádně sám režisér Josef Rovenský obsadil do hlavních rolí herce, kteří se již dříve uplatnili v jevištním nastudování hry (např. Jaroslav Vojta jako mlynář Vávra, který se vždy do těchto a podobných filmů hodil, jak svou vizáží tak mluvou, dále to byl František Kovářík v roli sedláka Lízala-otec Maryši o něm platí to samé). Pro titulní postavu byla tenkrát vybrána a získána Jiřina Štěpničková, která se o něco málo později stala hlavní představitelkou všemožných mladých selských žen, třebaže její herecký naturel tomuto typu až tak neodpovídal. Jen si vzpomeňme na Vojnarku 36', tragické Boží mlýny 38' nebo Muzikantskou Lidušku 40'. Toto byla skutečná role, která ji proslavila a divákovi se vryla do paměti! Když se řekne Štěpničková automaticky se vybaví Maryša. Také jsem si všiml tehdy začínající čtyřiadvacetileté mladičké Marie Glázrové jako Rozárky-služebné ve mlýně. Už tehdy měla ty své krásné černé mandlové oči a pronikavě upřímný úsměv. Úvodní záběry, kdy se objeví česká krajina, byly tenkrát natočeny na barevný materiál: v českém hraném filmu se tak stalo úplně poprvé. (15.11.2006)

Maryša bratří Mrštíků snese srovnání se soudobou evropskou dramatikou a je pádnou odpovědí všem, co by si chtěli idealizovat venkovské poměry. Zároveň je dramatem dívky, která by se chtěla emancipovat - jaké to má důsledky, to je samozřejmě jasné. Filmová adaptace Rovenského bohužel mírně ztrácí obsazením Francka V. Borským (jinak sourozenci Vojtovi i Kovářík jsou fakt klasa), ale mám dojem, že dneska by se čeští filmaři s tímto námětem těžko popasovali. Bohužel. (23.05.2011)

Naléhavý důraz na tíživost situací místy vyvolává až úsměv, nutno ale říci, že vzhledem k letopočtu jde o úsměv blahosklonný. Podobně to mám i s hereckými výstupy - ta příležitost, mě v noci zavilou Maryšou Jiřiny Štěpničkové vyděsit k smrti, by tady určitě byla, o to víc oku i uchu lahodí výborný Vojtův Vávra a samozřejmě, hojně vzpomínaný moravsko-slovácký folklór, ačkoli díky těm nádherným krojům herečky působí poněkud staticky. Při konečné davové scéně, která skutečně popírá idealizaci venkova, mě tak napadlo - běžela bych kdysi stejně, jako celá ves, k původci senzace až do jeho kuchyně? Toť otázka - v dobách, ve kterých mně je média naservírují až do té mojí... (12.01.2015)