Paisà

(1001) Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď. Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná. (05.04.2017)

gudaulin ***** případně říká, že "jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek." Je to asi proto, že válka se dá popsat i smrtí, byť jediného člověka; pak už je to jen násobení, případně mocnění. A možná i proto se právě tady jeví skvělý Roberto Rossellini spíš jako dirigent než direktor, a to spíš při zkoušce než při koncertu. Těžko říct, zda víc než o válku, nešlo Rossellinimu o střet dvou, mentálně nekompatibilních světů, (staro)italského a (novo)amerického, prostého a sofistikovaného, chaotického a uspořádaného. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, v jakém smyslu slovo "paisá/ paisano" používá. Pokud si jej osvěžíme: 1. civilista, 2. sedlák, 3. krajan, 4. soudruh, 5, kamarád, pak asi musíme dojít k závěru, že jde o všechny uvedené (Podobně i SoolenJV ****: "Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi – partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře..." - tento výčet je ovšem třeba ještě značně rozšířit...). (29.02.2016)

Smazání hranice mezi fikčním světem filmu a reálem a natáčení v autentickém prostředí se v poválečné Evropě jistě nabízí a určitě ho filmaři chápali nejen jako příležitost, ale i povinnost. Povinnost zanechat nám svědectví, a to samozřejmě děsivé a zároveň co nejobsáhlejší, protože těch hrůz přece bylo tolik. To s sebou často nese angažmá neherců, strohé výrazové prostředky a distancovanost od postav. Ovšem pro člověka, jako jsem já, je těžké se s tím vyrovnat. Já nechci jen náhledy do osudů nepřehledného množství lidí a dialogy, do kterých se lze zaposlouchat jen výjimečně, jelikož většinou jsou naprosto bez barvy. Je tu pár působivých míst a také hezký hudební motiv, ale jako celek na mě Paisa působí příliš vlažně. Ano, patří právem k (po)válečným kánonům, ale já mám radši, když se kanonizaci trošičku vzdoruje. (24.05.2008)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

Jedno ze stěžejních děl italského neorealismu, zejména toho se zřetelem k válečné minulosti či takřka přítomnosti. Šest jedinečných, hluboce realistických příběhů především o tragédií italského národa z civilního pohledu - tragédii žen různé kvality (1. příběh) nebo i tragédie dětské (2. příběh).. (04.05.2005)