Nemecko v roku nula

Depka jako blázen. Chtěla jsem říct sugestivní, ale když tak nad tím víc přemýšlím, tak lepší slovo mi přijde stylizovaná. Protože to, jakým způsobem si film vybere hlavního hrdinu, čím ho nechá projít a co během toho vidí, mi přijde už trochu na úrovni symbolismu a podobenství. Sice o konkrétním místě a problémech, ale realismus bych tomu úplně nepřisuzovala. (15.03.2012)

"Film nie je obvinením ani obhajobou nemeckého ľudu. Je to nestranné zhodnotenie..." O tom filme som už dlho počúval a čakal som kedy sa v tv objaví. Že bol točený tak rýchlo po vojne si zasluhuje iba obdiv. Zničené mestá, chudoba a hlavne všeobecná ťažká ekonomická situácia, to všetko sú témy, ktoré film rieši. Neuvážené a hlúpe slová (od učiteľa!) pred malým chlapcom vedú k tragédii, no diváka čaká ešte jedna poriadne silná - záverečná. Človek sa pri záverečnej scéne zamyslí i dnes a verím, že v dobe vzniku to mnohí ťažko rozdýchavali. 80%. (13.09.2015)

I keď si ctím velikána talianskeho neorealizmu, musím sa priznať, že film ma nenadchol. Vyhovovala mi polodokumentárna forma, kulisy rozbombardovaného Berlína boli deprimujúce, dej však bol poskladaný z epizód, ktoré sa nie vždy hodily k sebe. Prekážal mi Rosselini ako Talian nakrúcajúci film o Nemcoch v ich ťažkej dobe. S tým mám problém u mnohých filmov. Je to niečo podobné, ako silný prízvuk v jazyku. Ale myslím si, že je dobré, že bol tento film nakrútený, aj keď má k dokonalosti ďaleko. (10.06.2021)

Skusenosti s talianskym neorealizmom uz mam /Felliniho La Strada/, a tak sa k mne dostal prvy Roberto Rossellini. Jeho film Germania Anno zero je krasnou sondou do zivota ludi zlomenych vojnou /a oficialnou ideologiou/, ktori sa musia vyrovnavat s tragickymi dosledkami prehratej Druhej Svetovej Vojny. Mame tu tragicky pribeh, ktory zaujme, ruiny rozbombardovanych miest a trpke povojnove skusenosti. Rossellini genialne zachytil depresivnu atmosferu a ukazal sa ako rezisersky virtuoz. 89 % (02.06.2015)

Nepopírám, že režisérův monolog jak chápat tenhle film, mě celkem vyděsil. Bál jsem se že se film zvrhne v "černobílý" dokument. Ale nakonec se mi dostalo pravé neorealistické dávky. Velmi působivý film nátáčený v ruinách Berlína. V sympatických 70 minutách nám režisér představil mnoho k zamyšlení, a to zejména otázku "kolektivní viny". Ač by se mohlo zdát že jde o velice angažovaný snímek, režisér celou tématiku pojal velice citlivě. V době kdy se vždy prosazuje politická vyváženost, působí tento film zcela realisticky a jeho vyznění je silnější než kdejaký dokument o druhé světové válce. (26.05.2006)