Tokyo Vice

Ansel Elgort je naprosto boží a táhne spolu s Kenem Watanbem skoro celý seriál. A teď mě nechápejte ale vůbec zle, ale ta "ženská" linka byla dle mého názoru naprosto zbytečná a nebýt jí šel bych možná do plných. V módu Yakuza & novinář to funguje skoro dokonale a tak budu dělat, jako, že jsem ani nic jiného neviděl. A už se moc těším na další sérií, která tu mu tříčtvrteční spokojenost posune (snad) ještě o malý kousek výš. (05.07.2022)

Snaha proniknout do tokijského podsvětí 90. let, kde nic není tak, jak se na první pohled zdá. První sérii odstartoval legendární Michael Mann (bohužel zůstalo jen u jediné epizody), který ostré hochy vyměnil za podrobný diskurz do práce japonské policie, která je proslulá svou kontrolou nad informacemi, a způsobu, jakým úřady spolupracují s novináři. A to vše s nezbytnou společenskou rovnováhou se zakořeněným organizovaným zločinem. Aneb jak první zahraniční kriminální reportér Jake Adelstein v největších japonských novinách k prvním případům přišel… „Prchl“ od rodiny k nalezení nezávislosti, snaží se zapadnout a ctít systém plný rituálů a kodexů chování. Jenže docela brzy podřadíme. Kořeny Yakuzy jsou předlouhé, tudíž se policie alespoň snaží mezi klany udržet mír. Brzy se Ansel Elgort (Jake) od detektiva Kena Watanabeho dozvídá pár dílků skládačky. Poznává společnici Samanthu, kterou drží sen o vlastním byznysu, vzniká i pouto s členem klanu Satem, které je tu vlastně jen díky společné lásce k americké popkultuře. Celkově Jake překvapivě snadno (a podivně) získává důležité kontakty i důvěru řady lidí. Hlavně mi ale nesedělo, že předtím nevěděl, jak to v praxi chodí. Šel až do morku kostí, od jazyka přes kulturu až ke složitým přijímacím zkouškám, aby se dozvěděl, že investigativní novinařina a „skutečné“ zpravodajství vypadá krapet jinak. Právě proto to úplně není o příběhu horlivého novináře, ale o samotném Tokiu ve všech jeho odstínech. Ale když už jsme u „cizáckého“ žurnalisty, jeho zatvrzelost a umíněnost se u něj postupně překlápí spíš do otravnosti. Myslím, že Ansel Elgort mohl najít zajímavější způsob, jak postavu uchopit. (17.06.2022)

první epizoda nastavila laťku hodně vysoko a zbylé epizody tu a tam obsahují hlušší místa, ale nic to nemění na tom že je Tokyo Vice zajímavá sonda jednak do fungování japonských novin devadesátých let a jednak do fungování yakuzy a policie. Policie se tu úplně nepřetrhne protože ví, že by v mnoha ohledech měla stejně smůlu a yakuza bude vděčné téma vždycky. Všechno pak propojuje zprvu naivní, ovšem postupem času oči otvírající Elgortův Adelstein, který je rovnoměrně sympaťák i na pěst. Vzhledem k otevřenému konci bych uvítal druhou řadu co nejdříve...80% (27.05.2022)

V roce 2009 napsal Jake Adelstein jakousi knihu o Japonsku (prý memoáry) o které se už tenkrát pochybovalo jak moc se zakládá na pravdě. No a podle toho se teď uplácal na HBO seriál. Na osm epizod je to celkem rozvleklé a se spoustou zbytečných odboček. No a aby toho nebylo málo, série není solidně ukončena a bez pokračování (které HBO odkleplo teprve před třemi dny) působí jako dost nedotažený polotovar. Ano, má to atmosféru a jako sonda do japonského podsvětí super. Ale nějaká konzistence ve vyprávění tedy ani omylem. Prakticky bez toho, aby člověk hledal po internetu další informace, nedává seriál jako takový (po první sérii) vůbec smysl. Podrobněji u jednotlivých epizod. (10.06.2022)

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“! (21.05.2022)