Van Gogh

Docela zklamání.. Cením, že se Pialat pokusil o jistou deromantizaci, demýtyzaci a nabourání Lust For Life kánonu, ale ono to moc nefunguje a především takové téma zvládne inovace jen do určité míry.. Neřešit, že má herec obě uši je ok. nepředvádět explicitně pokus o sebevraždu-taky ok. Naznačit, že vztah Vincent Theo nebyl tak idilický- proč né? Udělat z Vincenta magnet na ženské-no dejme tomu. Ale tím nejzásadnějším tj. vykreslením Vincentovy osobnosti si už nejsem vůbec jistý. Přecejen v tomhle směru je Vincent zmapovaný dost podrobně a zde je jeho postava příliš flegmatická, sebevědomá, ctižádostivá, společenská.. navíc-o malování se tady více mluví než aby se opravdu malovalo a když už se maluje je to takové jakože mimochodem. Chybí tam vášeň pro tvorbu, tempo, živost, napětí(či gradace). Celé to tak něják plyne a věci se dějí bez motivace.......... Nevím-prostě mi to nesedlo.. Není to úplný blábol a jak píše pakobylka, může to fungovat jako příběh fiktivního umělce, ale Vincent to prostě není. (27.04.2014)

Nebudem písať, že zábery širokých polí a zelených lúk pripomínajú impresionistické obrazy, pretože pravda je taká, že naopak impresionistické obrazy pripomínajú skutočnosť. Život Van Gogha bol iste zaujímavý. Aj jeho záverečná fáza. Výlety do prírody, nová láska, nevestince, kopa sexu, maľovanie, hádky s bráchom, depresie. Pialatov starší film však pôsobí na mňa príliš televízne, aby ma dokázal vtiahnuť tak, ako by mal. Neviem si totiž predstaviť, že ho sledujem na veľkom plátne na nejakom festivale. Mám pocit, že mnohí by tam zaspali. Ak by bol kratší, alebo ak by bol pri tejto mohutnej dĺžke výpravnejší a menej chladný, splnil by svoj účel možno aj dokonale. Vzhľadom na viacero tunajších plných počtov sa ale asi viac jedná o otázku vkusu. (05.12.2014)

Čím více o něm máme materiálu, tím méně je Van Gogh pochopitelný a uchopitelný. Literatura, filmy, ani jeho vlastní obrazy, nám jeho samého neosvětlují, a snad i dokonce zatemňují; vždycky nám z toho vyleze nějaký Van Gogh, vždycky ale jiný. Jako bychom cibuli nelsupovali, nýbrž naslupovali. Jako bychom obraz nekomponovali, nýbrž dekomponovali ve snaze, že pod ním najdeme ještě jiný obraz, kterému budeme lépe rozumnět. Ale pod ním není nic - práce byla zbytečná. A na jaký obraz myslíme? Le Jardin de Daubigny? Nejspíš na jakýkoli. Nyní, když je Vincent Van Gogh symbolem a standardem dobrého vkusu, chtěli bychom poznat ho, spřátelit se s ním, trochu jeho nynější slávy vzít na sebe. Ale není to možné. A tak, pokud se dostaneme do Auvers sur Oise, raději navštivme Museum absinthu, tam možná přece něco vystopujeme... Pozn. 1: Jeho poslední autoportrét z roku roku 1889 zobrazuje strarce, vzezřením filmového doktora Gacheta, jehož portrét se prodal za 82,5 milionu dolarů. Je to ještě pořád Van Gogh? Nebo již nějaký demiurgh? Pozn. 2: Film byl dlouhý! Dvě a půl hodiny! Kdybychom po tuto dobu nepřetržitě sledovali nějaký Goghův obraz, možná by nám to dalo víc. Možná také bychom si vpálili kulku do prsou. Pozn. 3: Autor tohoto díla, Maurice Pialat, má impresionisty dobře odkoukané. Jelikož nemohl (prostě to nejde) využít jejich malířskou techniku, mistrně využil jejich techniku kompoziční - krásné obrazy, které musí ocenit nejen fotograf. (26.10.2017)

Hodně tancování, málo malování. Přesto zajímavý film. Oproti domkumentům je zde vykreslený vztah s Théem mnohem víc dramaticky. Film je plný lidí, ale není v něm tolik vnitřní rozervanosti, která Vincenta provázela poslední dny života. Čekala bych víc malebné krajiny, pohledy na kavárnu a kostel v Auvers, více samoty v polích a osamělosti v mezi čtyřmi stěnami. (23.01.2014)

Velkolepé. Možná až moc. Nepochybuju, že si van Gogh zaslouží stejnou poctu jako Mozart, genialita obou je v jejich díle nabíledni. Avšak tříhodinová freska posledních sedmašedesáti dnů, v nichž nedělá nic jiného, než že maluje či se o to alespoň pokouší, debatuje s doktorem o svých potížích a malířství, potají chodí za jeho dcerou, též hojně navštěvuje ženy pochybné pověsti, a často si píše si s bratrem -chlebodárcem, je paradoxně zploštělá a nafouknutá zároveň. Málo biografie, chybí ucelenější pohled do zákulisí van Goghova "nepozdního" života, zbytečně moc kudrlinek, za vše scéna v jednom z pařížských(?) "doupat neřestí"... Pakliže je van Gogh primárně o vnitřní melancholii a duševní rozervanosti, nemám sebemenší problém, pociťuju jak byl van Gogh sžírán a ubíjen, podíl na tom nese i Jacques Dufronc, který se mistrně zhostil titulní úlohy... 65% (03.02.2014)