Van Gogh

Čím více o něm máme materiálu, tím méně je Van Gogh pochopitelný a uchopitelný. Literatura, filmy, ani jeho vlastní obrazy, nám jeho samého neosvětlují, a snad i dokonce zatemňují; vždycky nám z toho vyleze nějaký Van Gogh, vždycky ale jiný. Jako bychom cibuli nelsupovali, nýbrž naslupovali. Jako bychom obraz nekomponovali, nýbrž dekomponovali ve snaze, že pod ním najdeme ještě jiný obraz, kterému budeme lépe rozumnět. Ale pod ním není nic - práce byla zbytečná. A na jaký obraz myslíme? Le Jardin de Daubigny? Nejspíš na jakýkoli. Nyní, když je Vincent Van Gogh symbolem a standardem dobrého vkusu, chtěli bychom poznat ho, spřátelit se s ním, trochu jeho nynější slávy vzít na sebe. Ale není to možné. A tak, pokud se dostaneme do Auvers sur Oise, raději navštivme Museum absinthu, tam možná přece něco vystopujeme... Pozn. 1: Jeho poslední autoportrét z roku roku 1889 zobrazuje strarce, vzezřením filmového doktora Gacheta, jehož portrét se prodal za 82,5 milionu dolarů. Je to ještě pořád Van Gogh? Nebo již nějaký demiurgh? Pozn. 2: Film byl dlouhý! Dvě a půl hodiny! Kdybychom po tuto dobu nepřetržitě sledovali nějaký Goghův obraz, možná by nám to dalo víc. Možná také bychom si vpálili kulku do prsou. Pozn. 3: Autor tohoto díla, Maurice Pialat, má impresionisty dobře odkoukané. Jelikož nemohl (prostě to nejde) využít jejich malířskou techniku, mistrně využil jejich techniku kompoziční - krásné obrazy, které musí ocenit nejen fotograf. (26.10.2017)

Mohl to být skvělý film o posledním období Goghova života, kdyby nebyl tak přezbytečně dlouhý. Mnohé, co mohlo trvat půl minuty trvá dvě, stává se to roztahané, nezajímavé, chvílemi to hraničí s nudou. Něco tak zachraňuje prostředí, něco pohled do malířské kuchyně, ale i tak to na čtvrtou hvězdu ode mne dosáhlo jen tak tak. (01.02.2014)

Docela zklamání.. Cením, že se Pialat pokusil o jistou deromantizaci, demýtyzaci a nabourání Lust For Life kánonu, ale ono to moc nefunguje a především takové téma zvládne inovace jen do určité míry.. Neřešit, že má herec obě uši je ok. nepředvádět explicitně pokus o sebevraždu-taky ok. Naznačit, že vztah Vincent Theo nebyl tak idilický- proč né? Udělat z Vincenta magnet na ženské-no dejme tomu. Ale tím nejzásadnějším tj. vykreslením Vincentovy osobnosti si už nejsem vůbec jistý. Přecejen v tomhle směru je Vincent zmapovaný dost podrobně a zde je jeho postava příliš flegmatická, sebevědomá, ctižádostivá, společenská.. navíc-o malování se tady více mluví než aby se opravdu malovalo a když už se maluje je to takové jakože mimochodem. Chybí tam vášeň pro tvorbu, tempo, živost, napětí(či gradace). Celé to tak něják plyne a věci se dějí bez motivace.......... Nevím-prostě mi to nesedlo.. Není to úplný blábol a jak píše pakobylka, může to fungovat jako příběh fiktivního umělce, ale Vincent to prostě není. (27.04.2014)

Poslední dějství dramatu jménem Vincent Van Gogh. Doba: červen a červenec roku 1890. Příběh začíná po tom, co Van Gogh opouští kliniku, kde se léčil po tragédii, která vyústila do známé sebezraňující destrukce, a přijíždí k lékaři Dr. Paulu Gachetovi. Krize se nicméně dále nenápadně prohlubuje a Vang Gogh ztrácí víru v sebe jako v člověka i jako umělce. Nezabrání tomu ani milostný románek s Gachetovou dcerou. 27. července se střelí do hrudi a dva dny nato umírá. --- Nádherná subtilní kamera, absence filmové hudby a všední pohled na život kolem nás, pod kterým je ale "smutek, který trvá navěky". (06.03.2007)

Velkolepé. Možná až moc. Nepochybuju, že si van Gogh zaslouží stejnou poctu jako Mozart, genialita obou je v jejich díle nabíledni. Avšak tříhodinová freska posledních sedmašedesáti dnů, v nichž nedělá nic jiného, než že maluje či se o to alespoň pokouší, debatuje s doktorem o svých potížích a malířství, potají chodí za jeho dcerou, též hojně navštěvuje ženy pochybné pověsti, a často si píše si s bratrem -chlebodárcem, je paradoxně zploštělá a nafouknutá zároveň. Málo biografie, chybí ucelenější pohled do zákulisí van Goghova "nepozdního" života, zbytečně moc kudrlinek, za vše scéna v jednom z pařížských(?) "doupat neřestí"... Pakliže je van Gogh primárně o vnitřní melancholii a duševní rozervanosti, nemám sebemenší problém, pociťuju jak byl van Gogh sžírán a ubíjen, podíl na tom nese i Jacques Dufronc, který se mistrně zhostil titulní úlohy... 65% (03.02.2014)