Konec jasnovidce

Pokud někdy (politická) satira dokázala patřit k vysokým druhům umění, myslím, že se jí to podařilo zde. Příběh o znárodnění živnosti jasnovidce a o všech důsledcích takévého kroku, byl svého času zcela nepřijatelný, ale i dnes ve změněných poměrech je myslím stále zábavný. Ukazuje na neočekávaný talent dvou začátečníků. Bohužel první film Roháčka a Svitáčka byl na několik let i jejich poslední. Jestlipak jim nejvíc uškodilo odhalení, že "Sovětský jasnovidec - (je) - náš vzor"? (12.06.2004)

Odborový časopis okultních pracovníků Jasnovid a jejich Za vyšší obsahovost věštby, jakož i společensko-politická proměna Miloše Kopeckého paralyzovala ve své době nejen diváky, ale především bdělé cenzory, kteří tuto brilantní satiru poslali na několik desetiletí k ledu. Vladimír Svitáček s Jánem Roháčem se posléze objevili na neviditelné černé listině nepodporovaných tvůrců. V každém ohledu stál ten nesmyslný zákaz za to. (17.07.2013)

Víceméně anekdotický příběh o jasnovidci, zapojeném do socialistického pracovního procesu. Během ledabylých věšteb sedí v montérkách na stole, pojídá svačinu a odbavuje frontu, jako by k němu přijížděla na páse. Ale po pracovní době melouchaří doma v poctivé, stylově tajemné věštírně... Dvojice Svitáček a Roháč byla tak okouzlena možností filmovat, že do té banální historky vrazila neuvěřitelné množství nápadů a velkých herců v úplně titěrných rolích. Výsledek, kdy obyčejná komunální satira vypadá krásně a fričovsky precizně, soudruhy zaskočil natolik, že ho preventivně na pět let zavřeli do trezoru. 80% (09.01.2006)

Devět let od Vítězného Února se už bere jako výchozí samozřejmost, že veřejné služby nestojí za nic a člen socialistické společnosti nemá možnost koupit si kvalitu (resp. produkt vůbec) jinak než prostřednictvím tzv. melouchů - dnes zcela nepochopitelný terminus technikus. Co však zůstává akuální, je reflexe znehodnocující plutototalitní algoritmizace nealgoritmizovatelného - ať neviditelnou rukou trhu nebo viditelným státním dekretem. Podařená, ve své době přece jen dosti odvážná satirka (pouhé čtyři roky po Gottwaldově smrti), plná tehdejších profláknutých, kupodivu však velmi dobře zde působících herců. Dosti odvážné je zvláště vročení fiktivního "odborového časopisu okultních pracovníků Jasnovidec", totiž 1950 (s článkem "Za vyšší obsahovost věštby"; následující obrázek Kopeckého v průvodu s transparentem, z nějž čteme jen závěr "...dec náš vzor" nepřipouští pochyby, kdože a hlavně odkud je onen vzor). Rok 1957 je počátkem Roháčovy filmové tvorby a Konec jasnovidce je také Šlitrovou filmovou prvotinou. Díky všem těmto okolnostem stanovuji rok 1957 jako začátek tzv. "mezidobí", resp. "počátku tání" (srovnej též, jaké filmy se točí před tím a jaké se také točí potom), vrcholícího dalším "přelomovým" rokem 1963. Samozřejmě je tedy nutno uznat Konec jasnovidce za epochální film. Příznačné je, že takřka po celou svou epochu byl, referuje-li zde Oskar správně, zavřen v trezoru. (Hodnocení: Viděl bych to na tři a půl hvězdy. Výsledek je dán Šlitrovou muziku a krásnou scénou v kanceláři věšteckého komunálu. (28.01.2012)

Velmi solidně a odvážně (na svou dobu) natočená satira (kde by mne zajímalo, jestli vážně jasnovidcem byl, nebo ne) s chytrými dialogy (zvláště rozmluva Horníčka s Menšíkem je dokonalá ("Jak dlouho jste byl na posledním místě?" - "Nevím, já zrovna neměl hodinky."), velice podmanivou atmosférou a kulisami, ale i drobnostmi jakoby mimo obraz (poklepání Filipovského po čele místo lebky, časopis Jasnovidec s článkem Za vyšší obsahovost věštby), skvělou zkratkou, jak pod vedením byrokratických úřadů firmy nefungují, jak by měly a hledí se jen na od-do a zaplať. Jen mi chybí údernější konec, nějaká trošičku zajímavější pointa. Zajímavé je, že hudbu složil Jiří Šlitr a jako asistent kameramana působil Miroslav Ondříček. A že Menšík uvede své skutečné datum narození včetně rodných Ivančic (snažil se je dát do nejvíce filmů a inscenací, kde hrál.) (14.06.2020)