Normální lidi

Damn! Jsem evidentně fucking mileniál se sklony k psychickému masochismu, co vyjadřuje svoje pocity a city lépe v psaných řádcích, či pomocí hýbajících obrázků! No a asi proto mi tohle přišlo dost blízké! Shit! Pracuju na tom ale....a jako halo? Ta kamera? Tak to jsem dlouho neviděla tak citlivé a přirozené záběry! Bravo! (27.07.2023)

Normal people je aktualizace love story pro dnešní mileniály a generaci Z a je dobrá ze dvou důvodů: 1. kvůli předloze: standardní vzorec scházení a rozcházení / přibližování a oddalování hlavní dvojice dobře ukazuje skutečný problémy mezilidských vztahů dnešních mladých lidí - úzkostná starost o vlastní obraz v sociální skupině, s tím související strach z ukázání slabosti jeden před druhým a tím i otevřená komunikace vlastních pocitů a z toho plynoucí chyby v komunikaci skutečných intencí. 2. kvůli zpracování: a to především sexuálních scén a všech scén, kde hraje roli tělo. Budování duševní intimity prostřednictvím tělesný intimity je zobrazený super dvojznačně - jednak je to výraz povrchnosti, ale jednak to ukazuje minimální rovinu, na který oba musí být vzájenně upřímní a kde můžou s tělem odhalit nitro. Sexuální scény tvoří určitě desítky procent stopáže a snad nikde nejsou zpracovaný tak dobře: není to porno, není to trapný, mají spoustu poloh a daří se přes ně budovat charaktery postav a jejich postav minimálně stejně jako přes standardní dialogy. (12.05.2020)

Dost záleží, jak to tvůrci myslí. Jestli je Normal People oxymorón, pak je vše v pořádku. Pokud to ale má být skutečně o NORMÁLNÍM vztahu dvou NORMÁLNÍCH lidí, pak je to mnohem víc hipstr než snesu (a to ponechávám stranou otázku, kolik lidí, kteří praktikují bondydž znáte). Marianne z tradiční dysfunkční milionářské rodiny by ještě šla, ale - SPOILER ALERT - pokud je to 13 dílů o tom, že se chlapík není schopný zeptat (jestli půjde na ples, budou spolu bydlet, budou spolu...ehm cokoli) a pointa třináctého dílu spočívá v tom, že se dopracuje k oné otázce a ona řekne, ehm...ne. Tak to je fakt napřesdržku. Všem zúčastněným. Daisy Edgar-Jones je skvělá, Connel je z nějakého důvodu, který nám není ozřejmněn, neustále totálně mimo, což baví tři díly, ne 13. Od určité chvíle už jen stálá variace na totéž, vývoj minimální, závěr jsem už vyspoileroval. Na druhou stranu to ani není spoiler, protože to fakt není o ničem jiném než o dialozích a je vlastně úplně jedno jak to dopadne. Nebylo to zlé, možná jsem na tohle už prostě starej, ale nenapadá mě, co by mě přimělo pustit případnou druhou řadu. Alibistické 3. (05.06.2020)

Od Normal People som čakala niečo iné, než čo sa napokon z toho vykľulo. Očakávala som, že dej sa bude odvíjať v rozmedzí dlhšieho časového úseku ako len High School a College - myslela som, že to bude o Conellovom a Marianninom spoločnom vzťahu, že v tom bude aj budúcnosť, deti a tak. Nechcem prezrádzať, ako sa to skončí, ale musím povedať, že koniec ma sklamal a práve preto, že aj keď mi to priemerovo vychádza na 4*, žiaľ musím to zmeniť na 3*, lebo takto mi to vzhľadom na finálnu epizódu pocitovo vychádza. Na celej minisérii by som chcela predovšetkým vyzdvihnúť výborné herecké výkony hlavnej dvojice. Daisy Edgar-Jones mi už bola známa z Where the Crawdads Sing - má okrem iného aj talent meniť prízvuk podľa potreby (z britského už či na americký alebo írsky). Paul Mescal všetkých ohúril vo festivalovke Aftersun, ale už tu v Normal People ukázal aký veľký herec je. Okrem hereckých výkonov sa mi veľmi páčila kamera a tiež hudba, soundtrack je úplne super. Minisérii sa podarilo preniesť všetky emócie cez obrazovku až priamo k divákovi, niektoré epizódy boli čistá depka. Najviac sa mi páčila epizóda z Toskánska, najmenej zo Švédska. Postavy sú veľmi komplikovane napísané, o to viac oceňujem výkony hercov, divák im musí niekedy doslova čítať z tváre. Často sa správajú nepochopiteľne, na začiatku je ťažké chápať Conella a ku koncu zase Marianne. Prekvapilo ma množstvo scénok ako z After (schádzanie a rozchádzanie), niektoré skoro ako z Fifty Shades, akurát že umeleckejšie natočené a tiež ma prekvapilo, že ani Daisy ani Paul nemali problém takto sa odhaliť. Sú tu aj zaujímavé vedľajšie postavy, ale neušlo sa im dosť priestoru. Obidve matky ma zaujali, Conellova preto, že bola milá a sympatická a pre Marianne mala viac lásky a pochopenia ako jej vlastná. Mariannina chladná akoby bez srdca matka zase z dôvodu, prečo sa tak správala k dcére. A k bratovi sa radšej nevyjadrujem. Celkovo tu máme 12 pomerne krátkych epizód, viac by ma asi bavilo 6 dlhších. Knihu som nečítala, aj v knihe to skončilo takto? Veru škoda toho konca. 70% (júl - august 2023) (24.08.2023)

Miniseriál z Írska, obsadený v hlavných úlohách dvomi sympatickými mladými hercami. Svoje úlohy prežívali poctivo a približne prvé tri diely som bola vďačná a nadšená. Nie celkom štandardný, aj keď od začiatku romanticky ladený príbeh v štýle Anny zo Zeleného domu. V konečnom dôsledku teda rozumiem, prečo väčšina užívateľov seriál tak vysoko hodnotí – od začiatku do konca si nebudete istí, kto je tu normálny a ako ten vzťah skončí. Romantika teda bola, aj niekoľko odtieňov šedej. Ale minimálne od polovice ma zabíjala hrozná nuda. Nevedela som si odpovedať, prečo sa ľudia toľko „šprtajú“ vo svojom vnútri, prečo všetko toľkokrát riešia? Ak by sa ma partner každú polhodinu opýtal, ako sa cítim a čo mi je... Už leží zakopaný pod jabloňou. Ale možno len patrím do generácie, ktorá nepotrebovala psychiatrov a žiaru reflektorov – veci sme si povedali pekne do očí. Vlastne sa mi najviac páčila – približovala normálnym ľudským reakciám – Connellova mama Lorraine. (07.04.2021)