Normální lidi

Naprosto dokonale zachycené dospívání naší generace se všemi výhodami, ale hlavně problémy, které přinesla digitalizace života. Neschopnost zařadit se, neschopnost normálně komunikovat a srozumitelně se vyjadřovat, problematické vztahy, či přetvařování. To vše pro mě zvýrazněné tím, že postavy jsou spíše introvertní, a i proto mi ten příběh dává větší smysl. Má to dobrý soundtrack a herci, především pak ústřední dvojice, hrají naprosto dokonale. Všechno to má ovšem jeden háček. Příběh je dost často frustrující a postavy se často chovají iracionálně nebo jednoduše nedokáží srozumitelně komunikovat, což může vést až k tomu, že je to celé stejně frustrující i pro sledujícího diváka. Pravděpodobně to byl záměr, ale důsledkem toho je, že spousta lidí to nejspíš nedokouká, což je škoda. Tady asi vážně dost záleží na tom, jaký jste ročník narození. (04.02.2021)

Bolest. Bolestná láska. Bolestná láska dvou nenormálně normálních lidí, která jednou skončí. A je to vlastně v pořádku. Pojem šťastná a vyrovnaná láska byl v povědomí veřejnosti už několik staletí zafixován jako dlouhodobý vztah, narození dětí, bezpodmínečná vzájemná podpora a důvěra – zkrátka všechny atributy stabilní zralosti. Na první pohled ideologické klišé naplňují i Normální lidé. Celá zdánlivě banální zápletka ale tkví ne v hluboké pointě, avšak v rozkošných a bolestných nuancích – drobná nedorozumění, zrady, bezpodmínečná intimita (tělesná i duchovní), pochopení v nepochopení a odcizení. Dle japonské legendy se říká, že červená nit osudu nás dá dohromady se spřízněnou duší. A divák může jen s napětím očekávat, zda se to týká i Marianne a Connella. První láska ale vždy skončí. A ačkoli je to bolestný proces, je rovněž zcela normální. A právě to dělá ze seriálu natolik aktuální počin jako bývali kdysi Skins. Autorku románu bych ostatně přirovnala k Salingerovi mileniálů. Zdejší absolutní holost vztahů, odpoutání se postav od všeho vnějšího a povrchního a sotva postřehnutelné detaily (gesta, pohledy, intonace) mají kolosální význam pro celistvost díla. Normální lidé si dovolili vytáhnout vnitřní kypící monology, všechny hanebné i čisté emoce a tím ukázat, že navzdory proměně scenerie a doby je člověk v jádru překvapivě univerzální a změně epoch se přizpůsobí více, než si myslíme. (08.07.2023)

Je to podle knizky ,ktera obsahuje vsechny klise love story,ale tyka se generace milenialu.Tedy lidi mezi dvaceti a triceti lety s mnoha uzkostnymi poruchami.Pro starsi divaky to je pry obycejny tuctovy pribeh a milenialy povazuji za ufnukane.Serial dava hlavni prostor obema hrdinum a stavi na jejich neustalem testovani, zdali si chybi. Serial ma vybornou kameru. (07.02.2021)

Zcela výjimečný audiovizuální počin. Je to nejenom silná pocitovka plná výjimečných hereckých výkonů Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala, ale také výjimečná práce s kamerou a zvukem obohacená o reálné dialogy, i když je na seriálu jasně poznat, že byl natočen podle literární předlohy (stejnojmenný román Sally Rooney). Při sledování Normal People jsem cítil k tvůrčímu týmu obrovský respekt i proto, že jde fakticky o ženský projekt (včetně citlivě zachycených milostných scén). Jsem přesvědčen, že podobných ženských projektů by mělo vznikat mnohem více. Zcela speciálně děkuji za objev Paula Mescala. Nádherný mladý herec, který Connellovu postavu bravurně vystřihl. Jeho citlivý herecký výkon mi po celou dobu sledování dělal obrovskou radost a zcela právem si zaslouží být odměněn mnoha cenami. (02.07.2020)

Bez sebemenšího povědomí o předloze jsem od takto pojmenovaného seriálu čekal nějaký twist. Jak příjemné tedy bylo překvapení, že Normální lidé vypráví o úplně normálních lidech a jejich úplně normální romanci, a to tak přesvědčivě, že si málem nezadá ani s mou srdcovní (taky úplně normální) Aférou. Překvapení tak příjemné, že jsem si pohrával i s označením dosavadního osobního objevu roku. Stejně jako ten úplně normální vztah má ale i seriál své ale. Velké ALE. Náhlé časové posuny ještě byly v pořádku, ústřední dvojice je tak dobře obsazená, že jsem jim věřil jak úvod na střední, tak i průběh vysoké školy a proměnu, kterou si sami prošli. Pro jejich autenticitu jsem byl ochotný přejít mávnutím ruky i karikatury mužů v životě Marianne (i když to s každým dalším šlo hůř a hůř). Samotný vynucený závěr, který přišel odnikud a nevím jestli má sloužit jako cliffhanger nebo jako uspěchaná tečka, ve mě ale nechal tak hořkou pachuť, že mám chuť si ji zkusit opravit knižní předlohou. Snad se nespálím i u ní. (02.05.2020)