Hra na oliheň

Aneb jak mainstream-fandom objevil ve 21. století Ameriku. Kupodivu (na Koreu) až nečekaně konvenční reflexe kapitalismu a role lidské morálky a svědomí v něm. Pěkně natočené, pěkně zahrané a někdy i pěkně symbolické. Není to ale nic, co by přineslo do žánru nic moc nového (španělské El Hoyo mi v tomto směru přišlo poněkud výmluvnější, odvážnější a sympatičtější). Eric Berne by při sledování tohohle seriálu ale určitě měl žně. (17.10.2021)

Za mě velké zklamání, umocněné v okamžiku, kdy vám dojde, že celý humbuk a nadšení kolem seriálu stojí pouze na expresivitě násilí a detailnosti jeho vyobrazení. Jakákoliv větší myšlenka chybí, případně tu byla již tolikrát prezentována a lze s ní pracovat méně lacině. Dvě hvězdičky za herecké výkony a propracovaná vizuální schémata, před nimiž smekám. (10.01.2022)

Pohádkově zbohatni nebo se rozbij o studenou podlahu. Jihokorejské bankovky mají zatraceně hodně nul. Ale právě nedostatek wonů po kapsách má jistý gambler, který nastoupí do dodávky a probudí se až uprostřed opuštěného ostrova s číslem 456 na zádech a spolu s dalšími chronicky nespokojenými zoufalci. Jeho sousedem z dětství, emigrantkou ze Severní Koreje, starcem s nádorem v hlavě či potetovaným gangsterem. A tak trochu si zahrají pár eliminačních dětských her. Nespokojení jsou, ale chcípnout ještě nehodlají, i když na někoho z nich čeká na konci pohádková výhra. Jenže ani ta realita venku pro ně není nejrůžovější. Dystopické jihokorejské drama Hra na oliheň po nás chce, abychom tu a tam přivřeli oči, protože mnohé se děje na úkor logiky a scénáristických zkratek. Náročná cesta, která skončí vším, nebo ničím. Lidská přirozenost má zelenou. Za každým počinem je bez obalu pitvaná podstata daných rozhodnutí, která kolikrát nemáme pod kontrolou. Jenže když pak dostane kulku do hlavy ten nebo tamten, nechává mě to chladným. A v druhé polovině série je už patrné dost značné natahování nenatahovatelného. Pro někoho je tenhle projekt předmětem vášnivých diskusí, pro jiné násilnou baštou, pro další výborným psychologickým dramatem, pro mě bohužel nekonzistentním divadlem, které se tváří jako sofistikovaný projev nějaké mnohovrstevnatosti. Nicméně pološílený vizuál, hudební doprovod či choreografie jednotlivých her: tady je to na palec nahoru. Začalo to jako poukázání na třídní rozdíly v asijské společnosti, končí jako krvavé drama, které se celou dobu naklání nad propastí absurdity. Někomu to stačí, já všeobecné nadšení nesdílím. V mnohém nedomyšlený kalkul. (31.10.2021)

Tenhle žánr mám hodně rád, ačkoliv je to vlastně pořád o tom samém. Rozdíl mezi Squid Game a Dlouhým pochodem od S. Kinga (R. Bachmana) z roku 1979 je jen v detailech. A těch přirovnání se dá vymyslet asi tak sto (Survivor, Battle Royal, Experiment Belko, Krvavá nevěsta, Hunger Games, Running Man, Saw atd.). Na Squid Game velmi oceňuji právě tu snahu o sociální drama, které sice nejde do nějaké hloubky, ale celek dělá důvěryhodnějším a pochopitelnějším. Celkové technické zpracování je perfektní, všechna střelba i boje jsou dokonale důvěryhodné a přirozené a o to působivější, narozdíl od nesmyslů, které se dělají za velkou louží. Všechny postavy s výjimkou té hlavní jsou skvělé. Ta hlavní je šílená, ale jsou to prostě Korejci, ti se asi tolik netrápí tím, že hlavnímu hrdinovi se fandit nedá. Aspoň jsem mohl fandit všem ostatním. Dynamika vztahů skupiny soutěžících je výborná. Soutěže zpracovány skvěle. Vizuální zpracování všeho je dechberoucí a vryje se podle mě na celý život. Použití vážné hudby se moc povedlo a opravdu jsem netušil, že začnu vnímat Straussův Modrý Dunaj tak, že "teď se bude umírat". Mnohem lepší, než to mít spojené s nějakým pitomým novoročním koncertem nebo nedejbože Vesmírnou Odyseou :-). A i originální hudba (zejména ty staccato sbory) je super. Po příchodu VIP se bohužel trošku ze seriálu vytratila mysterióznost. Dále mě mrzelo podvádění ze strany pořadatelů, například jedno osudové zhasnutí (kecy o tom, že mají všichni stejné podmínky a je to fér, byly tudíž jen kecy) nebo lhaní o tom, že  vlastně všichni věděli, do čeho jdou. Od druhé soutěže ano, ale ti v té první k tomu přišli jako slepí k houslím. A vůbec mě bohužel neoslnilo závěrečné šokující odhalení, protože prostě k tomu seriál nedal ani jednu indicii. Když koukáte na Šestý smysl, Obvyklé podezřelé nebo Prvotní strach podruhé, žasnete nad tím, jak to, že vám to poprvé nedošlo. Tady tomu ale nenasvědčuje vůbec nic. 4,4* (01.12.2021)

1. série - 70% - Koncept lákavý, průběh nekompromisní a konkrétní charaktery upřímné tak, že Hře nelze nepodlehnout, nesledovat dál a dál a nenechat se strhnout šílenstvím, kdy na obličeji nosí geometrické obrazce i diváci, kteří by si o korejskou kinematografii ještě před týdnem neopřeli ani ovladač. Nejlepším okamžikem je ale prvotní šok nad tím, co se před protagonisty odehrává. V tu chvíli se snoubí očekávání, napětí i pocit, že na podobnou podívanou jsem i přes znalost Battle Royale nebo Hunger Games čekal spoustu let. Ale ten okamžik už nic nepřekoná a naopak mě brzy rozčiluje, že je publikum neustále o krok před hlavními postavami, aniž by přitom tušilo, co bude dál. Naivita nad tím, co chudáky asi čeká v další hře a vyjevené překvapení z toho, že zase půjde o život, lezou na nervy čím dál víc, stejně jako způsob uvažování a touha spolčovat se s těmi, kteří očividně kují pikle a hrají jenom na sebe. Ze spousty otazníků se potom na samém konci překotně couvá a neherní linka se mi dokonce s radostí vysměje do tváře s tím, že odpovědi přijdou snad možná někdy příště. Údernost je pryč, zvědavost přesto v menší míře zůstává. (18.01.2022)