Šarlatán

Cožpak o to, snímek je to kvalitní, ale zůstává otázka nad tím, jak vůbec přistupovat k tomu, když se jedná o příběh "inspirovaný" skutečnou osobou. Je to vlastně podobný případ jako film Amadeus, ale tam jsou dva rozdíly. Za prvé je Mozart (případně Salieri) světoznámou celebritou a je celkem jednoduché zjistit, jak to ve skutečnosti bylo, zadruhé je od toho podstatně větší časový odstup. Zjišťoval jsem si o Janu Mikoláškovi nějaké informace a vyjel jsem si i články, které o něm vznikly předtím, než se vůbec začlo uvažovat o nějakém filmu. Ale ony v podstatě skoro žádné nejsou! Takže tohoto pána takřka nikdo neznal. A ani já ne, a to moje babička pracovala přesně v tom stejném baráku v Jenštejně, ve kterém Mikolášek pracoval v době filmu, dokonce tam i nakonec umřela (dnes se jedná o domov seniorů) a od samotného Mikuláška si vyslechla v 50. letech, že do roka její manžel (můj děda) umře (jaksi to nevyšlo o 50 let) a od táty vím, že se o Mikuláškově homosexualitě "tak nějak vědělo" a dokonce mi i řekl konkrétní jméno milence. Přesto snímek fabuluje takovým způsobem, že to pana Mikoláška značným způsobem poškozuje v celé řadě jiných věcí a naprosto 100% by se mu výsledný film zajídal. Šarlatán přidává linky, které jsou buď zcela jistě či (v jiných případech) pravděpodobně vymyšlené. Má být umění úplně zbaveno hrozby "trestného činu pro pomluvu"? Sám nedokážu říct. Laicky bych ale řekl, že za jakýchkoliv jiných okolností by to skutkovou podstatu splňovalo. Můžu natočit film, ve kterém bude postava jménem Václav Klaus, dokonale ztvárněná Martinem Myšičkou, co já vím, znásilňovat malé děti a já u toho napíšu "že se jedná o příběh inspirovaný životem bývalého prezidenta"? Prošlo by to? Podle mě už ne. Ale Hollandové a Epsteinovi něco podobného v případě Šarlatána prošlo. Na jednu stranu úžasná práce v podobě výborně načrtnutého a zahraného nejednoznačného charakteru, ale na druhou mám s tímto filmem etický problém, kdy jsem se musel hodně sebezapřít, aby se mi to do hodnocení neprojevilo více, než jako pouhopouhé zaokrouhlení. (11.04.2022)

Než se film pořádně rozjel, vadila mi metoda vyprávění, střídající současnou a retrospektivní scénu. Jak snímek ubíhal, stával se čím dál více (možná až moc) vycizelovaným, až by i člověk skeptičtější Mikuláškovým metodám uvěřil. Za nejcennější považuju to, že to nebyl žádný plakátový hrdina a i já se o něm rád dozvím něco dalšího. 70%. (25.08.2020)

Veľmi komorné, niekedy až nadmieru. Po cca 45 minútach sa to začne uberať zvláštnym smerom. Nielenže niektorým hercom nie je rozumieť, čo hovoria, ale téma sa otáča stále hrejivejším smerom, čo som vôbec nečakal. Ak by to však bolo natočené decentne, tak nie je problém. Veď nakoniec aj o prenasledovanom Turingovi sa to natočilo akceptovateľne. Toto bolo nejak cez čiaru. Nahý lilipután Loj v kuloároch zvaný aj Hnoj bozkávajúci sa s Trojanom a mravec, ktorý mu lezie do prdele, ako tam ležia na lúke, to mal byť estetický zážitok? Nikam to dej neposúva a pre 90% divákov je taká scéna nepotrebná najmä keď sme už dávno pochopili, že „hrdina“ je gay. A to, čo zrobil s tým mačkami, to mi obrátilo totálne žalúdok za to ochrancovia zvierat radi nebudú. Za scenáristické prázdno hovorí scénka, kde Loj hovorí Trojanovi, že vypálili Lidice. Trojan kuká jak buchnutý mechom a pýta sa, že prečo. Už vtedy ma napadlo, či ten človek žije v totálnej bubline a nemá ani šajnu o atentáte na Heydricha. Vzápätí moje myšlienky Loj potvrdil: „Bola to pomsta. Bol atentát na Heydricha.“ Ja len toľko, že časový odstup medzi atentátom a vypálením Lidic bol 5 dní a ak o takej veľkej udalosti náš mastičkár či šarlatán dovtedy nevedel, tak to je skutočne na považenie. S blížiacim sa záverom som ešte vyvrátil kávu vidiac Trojana ako nakladá Loja do zadku a režisérka nechá priblížiť záber na ich rapavé chodidlá. (02.12.2020)

Šarlatán je ve snaze převyprávět celý život Jana Mikoláška často didaktický a doslovný (počáteční flashbacky fungují i bez toho, aby byly uvozovány čtením Mikoláškova životopisu, jak se děje později během výslechu a soudního vyšetřování). Některé situace jsou zbytečně tlačeny do krajnosti a pár replik vyznívá strojeně, ale celkově je styl vyprávění střízlivý, nepatetický, odpovídající snaze držet si od hlavního hrdiny mírný odstup (mj. i ve způsobu jeho snímání). Díky uvedenému se Hollandové s Epsteinem daří protagonistu vykreslit jako rozporuplnou osobnost, byť zpochybňují pouze jeho morální kvality, nikoliv metodu diagnostiky (upřené zírání do moči z filmu naopak vychází jako spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli máte zánět močových cest, cukrovku nebo už to můžete zabalit). Jeho záchvaty zuřivosti a jiné projevy krutosti přitom vždy souvisejí s nemožností léčit a postupně sílí a mají ničivější dopad (útok na otce sekerou, zabíjení koťat, bylinná směs pro těhotnou manželku, přenesení viny a hypoteticky také trestu smrti na jiného člověka).___Pokud je Mikoláškův asistent František výrazně sympatičtější postavou, pak v důsledku toho, že poznáváme výhradně jeho pozitivní stránku (v mnoha scénách je pouze pohledným erotickým objektem) a nemáme možnost pochopit hlouběji např. čím jej Mikolášek přitahoval (důvodem přitom není fixace vyprávěcího hlediska na Mikoláška – film jej opakovaně opouští).___V úvodní scéně sice sledujeme naturalisticky zachycenou smrt Zápotockého, ale dál politické okolnosti nejsou zohledňovány nad rámec čtení novinových pamfletů. Do Mikoláškova života režim, ať nacistický nebo komunistický, vždy jen znenadání násilně vpadne, takže zásah gestapa vyznívá jako osobní msta a u soudního procesu na konci padesátých let není příliš zřejmé, čím léčitel mocným tolik vadil.___Nejde o kvalitativně výjimečný či tematicky nějak zásadní počin (jakkoli minimálně řemeslně se vymyká valné většině tuzemské produkce), ale až bude příští rok sbírat různé filmové ceny, k čemuž vzhledem k mizivé konkurenci pravděpodobně dojde, nebudu mít – na rozdíl od jiných oceňovaných prestižních biopiců – při každé z nich pocit, že někde na světě muselo umřít koťátko. 70% (18.08.2020)

Geniálny Ivan Trojan. Jasné, je to geniálne napísaná postava (a teda by sa mohlo zdať, že ju zvládne geniálne zahrať aj váš strážny pes), ale viem si predstaviť veľa hercov, ktorí by sa s ňou pobili zdatne, ale v konečnom efekte by to bola nuda. U Ivana Trojana nie. Z Ivana Trojana nebudete vedieť spustiť zrak. Možno je to trošku pridlhé a niektoré postavy vari priskoro vypadávajú z deja (resp. majú prehnane malý priestor), ale to všetko sú len také „akože“ mínusy; inak ide o kvalitný a silný príbeh. Flashbackov bolo veľmi veľa (Ivanov syn Josef v nich bol skvelý), ale hoci mi obvykle retrospektívy vadia, tuná sa mi, prehnane povedané, páčili azda i o milimeter viac, než „hlavné“ scény zo súčasnosti. Agnieszka Holland sa nebojí v správnej chvíli pritvrdiť, je to proste drsná režisérka (mačiatka, streľba). Kino Považan NMnV 2020 (22.08.2020)