Posledné tango v Paríži

U tohoto filmu máte dvě možnosti. Buď se budete ošklíbat nad Marlonovými sprostými a nechutnými narážkami, budete se nudit nad dlouhými záběry, kde se jakoby nic neděje, budete láteřit nad nepřehledností filmu, nad nadužíváním zrcadel a záběrů z divných úhlů, budete zkrátka nespokojení kvůli přílišné intelektuálnosti a uměleckosti. A nebo na všechno tohle zapomenete a ponoříte se do příběhu charismatického chlapíka, co prožil špatný život a na stará kolena se ho snaží trochu zlepšit anonymním a zpočátku výhradně sexuálním vztahem s mladou dívkou. Ten se jim však zákonitě vymkne z rukou, a tak spolu tančí poslední vášnivé tango před tím, než přijde tragédie. Vy co si vyberete druhou možnost budete okouzleni. Úžasnými hereckými výkony, prací kamery, scénářem, hudbou, celkovým nostalgickým vyzněním. Já samozřejmě patřím do té druhé skupiny. Poslední tango v Paříži mě rozcupovalo, zneklidnilo a opravdu dlouho mi nešlo z hlavy. (07.09.2008)

Po projekci si kladu spoustu otázek. Je to tím, že nejsem vyspělý? Či snad tím, že jsem neviděl dostatečné množství prominentních filmů, abych poznal, jestli ten či onen film je kvalitní? Nebo snad nejsem na tak vysoké úrovni, abych film pochopil? Pokusím se na ně najít odpovědi, které mi možná dopomohou změnit můj názor, který zní prozatím takto: Poslední tango v Paříži se tváří jako psychologická analýza jednoho zvláštního páru, v němž se důležité věci stávají nedůležitými a který má svou vlastní představu o životě, byť velmi neobvyklou. Pod tím vším jsem však viděl jen do nebe volající nudu, úchylárny a hlavně, a to bylo to nejhorší, ty nejnemocnější dialogy, co jsem za poslední dobu slyšel. Jestli tohle je nějaké hluboké filozofické dílo s nějakou racionální hodnotou, tak já jsem Jimi Hendrix. Skutečně nemocný a nebezpečný film, který u mě bude navždy disponovat představou, jak má vypadat totální břečka. 0,5% (17.11.2012)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

Příliš odtažité a rozvleklé artové drama o jednom nezvyklém mileneckém vztahu. Charismatický Brando je ve své složité roli tradičně vynikající, Maria Schneider je velmi sexy naivka (byť nejsem moc příznivec přerostlých vodních hlodavců), ale Bertolucciho silně nedivácké pojetí mi prostě moc nesedlo a za celou dobu jsem se nedokázal do filmu naplno ponořit. A kvůli jedné či dvěma ve své době kontroverzním scénám na to v současnosti nemá žádný smysl koukat, byli byste akorát zklamaní. 60 % (02.06.2019)

Násilný a nekontrolovatelný výtrysk živočišných pudů složený do mozaiky chlípnosti. Pošmourné a atmosférické předměstí Paříže a jeden starý rozlehlý byt se spoustou špíny a temných zákoutí tvoří nezapomenutelný podklad k tomuto milostnému vzplanutí, pro které si ani neumím představit příhodnější místo. Démonicky úchylný Marlon Brando oddávající se svým zvrhlým sexuálním fantaziím mezi plesnivými zdmi svého nezařízeného bytu a jeho nevinná mladá oběť Maria Schneider posedlá chtíčem, která s ním sdílí lože uprostřed špíny a mrtvých krys, působí až dekadentně. Herci hrají jako o život a každý je svou rolí výjimečný a nezapomenutelný. Kamera a střih snad ani lépe nemohli vystihnout atmosféru a podtrhnout ráz celého příběhu. S pomocí světelných kontrastů vytváří nádherné kompozice, které dělají každý záběr neopakovatelný a nenahraditelný. Hudba jakoby vyrůstala ze samého děje a ještě přidávala na dramatičnosti už tak vypjatých scén. Jeden z nejsilnějších filmů odehrávajících se v Paříži, světě múz a umělců. (27.12.2008)