Posledné tango v Paríži

Tenhle podle mne hodně přeceňovaný film Bernarda Bertolucciho možná mohl něco znamenat v době sexuální revoluce (vznikl 1972). Z dnešního pohledu se spíše zdá se, že pan režisér se nedokázal rozhodnout, zda točí soft porno, psychologický film, nebo romantické drama. Navíc ani z exteriérů Paříže se nepodařilo vytřískat něco víc zajímavého nebo s atmosférou. A tak zbývá hodně diskutabilní příběh čerstvého vdovce (Marlon Brando) a mladičké dívky, která si pravděpodobně teprve ujasňuje životní hodnoty, jenž je však dotažen do absurdního konce, alespoň vzhledem k předchozímu ději. (31.03.2012)

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj poněkud minul. [60%] (20.04.2024)

Prvá polovica tohto vrstevnatého, kontrastne vynikajúco uchopeného, premýšľavého existencionálneho výkriku ma načisto ukecala, že si v závere zakričím spolu s nimi, a čo sa neudeje. No, od istého okamihu, hovoríme vlastne o scéne, keď jej prikáže strčiť prsty do zadku- nie, vtedy mi to akurát doklaplo, de facto určite skôr- dostal môj záujem cez hubu, tie prsty ho síce neprerazili, zato dorazili, to zaručene.:) Už niet čo povedať, všetko ďalej je zabité... Najskôr na Posledné tango v Paríži nie som dostatočne empiricky zaodetá- čo taký Brando vôbec riešiť nemusel- alebo, a tentokrát úplne presne, som doň nedozrela. (29.11.2008)

Příliš odtažité a rozvleklé artové drama o jednom nezvyklém mileneckém vztahu. Charismatický Brando je ve své složité roli tradičně vynikající, Maria Schneider je velmi sexy naivka (byť nejsem moc příznivec přerostlých vodních hlodavců), ale Bertolucciho silně nedivácké pojetí mi prostě moc nesedlo a za celou dobu jsem se nedokázal do filmu naplno ponořit. A kvůli jedné či dvěma ve své době kontroverzním scénám na to v současnosti nemá žádný smysl koukat, byli byste akorát zklamaní. 60 % (02.06.2019)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)