Toto je Spinal Tap

No tak tohle me vcelku zklamalo. Nevadil by mi ten dokumentarni styl natoceni, ale Reiner precejen jeste nebyl zkusenej, takze to neni uplne doladeny. Problem je, ze ve filmu jsou bud rozhovory s clenama kapely, zabery jak jedou na turne, jsou na pokoji atd. a zabery z koncertu. Obcas se sice povede nejakej vtipek nebo hlaska, hlavne diky tomu, ze clenove kapely jsou fakt pohodari, jenze jako komedii bych to rozhodne neoznacil. Tak jediny, co stoji za pozornost, pak jsou ty koncerty, chytlavy pisnicky s perfektnima textama, ale tech je bohuzel malo, aby to vytahli na vic nez 3*. Jeste, ze ma film jen 80 minut. (12.08.2009)

Pokud vám přijde zábavná parta dlouhovlasých rockerů z 80. let, která nosí elasťáky, pravidelně přichází podivným způsobem o bubeníky, a jeí členové mají v pravdě filozifický pohled na svět (který obecně odpovídá průměrnému IQ v hudební branži), bude se vám tenhle rockument líbit. Nechybí tu ani muzikantské lidušky a amnželky hudebníků, co přesně vědí, jak by mělo vypadat nové album ("hlavně aby bylo v dobly"), Mně se to líbilo hodně. Ještě teď si občas pobrukuju jejich hity jako "holka s velkou prdelí", "vánoce s ďáblem", "pekelná díra" nebo "holka ze sexuální farmy". :) enjoy! (19.02.2012)

Rockumenty mám samozřejmě rád, ale tentokrát někde došlo k chybě. Patrně budou na vině slabé reproduktory, neboť Spinal Tap mým uším v ničem nepřipomínali „nejhlasitější rockovou skupinu světa“. Hudba mi přesto byla sympatická, stejně jako pozérská debilita hudebníků, ale určitě jsem čekal větší nářez. (13.08.2012)

Takovou porci geniálních hlášek jsem teda nečekal. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, je ten film absurdní jízda, u které se musíte hystericky smát, jste-li trochu víc hudebně znalí. Všechno tady je naprosto k smíchu, dokonce i "emotivní" "rozpad" kapely a jiná klišé většiny opravdových rockových kapel. (24.10.2008)

Ten hudební styl úplně nebyl mým šálkem kávy a nad texty písní jsem víc kroutil hlavou, než že by mě rozesmály, ale to by mi ani nevadilo, když jsem během více hudebních vystoupení dokázal patřičně zpozornět. Nemám problém věřit, že tato mystifikační komedie mohla být v americkém mainstreamu v oné době menším zjevením, že spustila podobný typ dokumentárně laděných filmů s fiktivním příběhem různých kapel a mohla inspirovat další tvůrce po celém světě včetně Petra Zelenky, jehož Mňága – Happy End mě nesmírně pobavil. Tady jsem se pákrát zasmál, u dvou scén i nahlas, ale těch povedených vtípků zas tak moc nebylo a víc, než humorem (o který spolu s mystifikací režisérovi zřejmě šlo nejvíc) mě film upoutal autentickou atmosférou hudebních zkoušek a zákulisního pohledu do chodu hudební kapely. Ta iluze hudebního dokumentu, jenž je tady coby žánr parodován, se povedla a funguje, jen prostě na celovečerní stopáž sama o sobě už po letech nevystačí. Souhlasit musím s těmi, kteří píší, že na Spinal Tap už mezitím napadl kus prachu. Zbyla přelomová vlašťovka subžánru, která možná byla jedna z prvních, často se zmiňuje v různých filmových přehledech, ale u níž mám zároveň pocit, že stihla být již překonána daleko lépe a vtipněji zpracovaným prvotním nápadem, třeba pro našince zmíněným Zelenkou. [60%] (01.04.2023)