Dickinson

Dickinson odvysílala svou třetí a finální sérii a její tvůrkyni Alaně Smith se podařilo ve třiceti epizodách přiblížit život veliké básnířky Emily Dickinson nesmírně vtahujícím způsobem, který nepostrádá švih, a zároveň poskytnout nuancovaný pohled na úděl umělce, na vznik jeho díla a na uměleckou tvorbu – včetně překážek publikace pro ženy v 19. století – obecně. Její verš je živý. (03.02.2024)

1. série - 80% - Hailee Steinfeld se narodila pro role slečen frackovitých i zranitelných zároveň. Díky ní tak snadno (a takřka okamžitě) překonávám zdánlivou manýru v podobě moderního a naschvál nepasujícího soundtracku či současné mluvy. Emily totiž za každým úšklebkem schovává upřímnou emoci a zdánlivě stokrát viděný kolotoč vztahů je v jedinečné podobě nakonec slušně návykový. Možná dialogy zašustí papírem, když se nejvíce snaží zkombinovat poezii se slangem a možná je Jane Krakowski jako dobová hospodyňka obsazená překvapivě nepřesně, stejně si mě tahle potrefená a v jádru tím spíš dobrosrdečná domácnost získala tak samozřejmě, že budu pokračování vyhlížet hladověji, než bych kdy čekal. 2. série - 80% - V prvním dojmu zklamání, protože se jde po stejných linkách jako minule s nevyhnutelnými zklamáními a pevně danou náladou, ze které Emily při dodržování historicky doložených faktů nemůže vybočit. Jenže co naplat, ta dokonalá souhra střihu, kdy v závěrečných sekundách vyhrocené scény na konci epizody zazní ten nejméně očekávaný rytmus a mně vyskočí husí kůže, to se zkrátka neomrzí. Škoda jen, že jsou některé postavy přítomny dost z povinnosti a ústřední linka se Samuelem Bowlesem někdy tahá zásadní zvraty z podivných zatáček. Od vizuálu nebo herecké chemie by se totiž seriály dobové i současné mohly učit. 3. série - 70% - Jak dospět ke šťastnému konci, když nemá být historie postavena na hlavu? Alena Smith a spol. se o to snaží opatrně, ale bez zakomponování zcela odlišných (a bohužel občas i dost nepadnoucích linek) už to nejde. Je až nevídané, kolik speciálů do sebe jedna krátká sezóna dokáže nasát. Zároveň je ale třeba říct, že všechny z nich dříve nebo později začnou jít přes čáru (ústav, budoucnost, peklo) a vývoj postav v nich vidím jen s přimhouřením obou očí. Nejslabší sezónu ale z třetí kapitoly nedělají odvážná tvůrčí rozhodnutí, ale Austin. Z nestálého mladíka je otravný nafoukanec, který doslova v každé scéně zkazí náladu nejen rodině, ale i mně. Dlouhodobá linka rodinné krize Dickinsonových tak hlavně kvůli němu není tím pravým, co bych chtěl při rozloučení se seriálem sledovat. Ale co naplat, kontrast moderny a klasiky i tentokrát funguje a může za to jediná osoba. Kdyby v úloze Emily vystupoval kdokoli jiný než Hailee, bylo by hodnocení o poznání nižší. Pro ni se ale jedná o herecký koncert, kdy dokáže zranitelné, odvážné nebo jen upřímné chvíle odehrát jediným gestem nebo mrknutím. Díky ní tak budu na básnickou éru vzpomínat s úsměvem na tváři. (23.04.2020)

Mix starosvětské éry a moderních soundtracků je místy neodolatelný, na lesbické jiskření Hailee s Annou se dívá velmi hezky a první série nepostrádá ani vtip. Já jsem byl spokojen, trochu mi ale uniká smysl toho, pokoušet se na jedné straně vycházet vstříc instagramové generaci současným jazykem a hudbou, a vzápětí to stejně pohřbít těžko stravitelnými scénáristickými úskoky a neuchopitelnými dějovými odbočkami do fantazijních světů - v tomto směru nechvalně vyniká především poslední epizoda, které letos Applu vůbec moc nejdou (FOR ALL MANKIND na tom bylo podobně). Dost tedy pochybuji, že tohle může komerčně zabodovat. Ale jak říkám, já jsem byl spokojen. 75 %. (24.04.2020)

Na tento nový seriál jsem narazil spíše náhodou. Hlavním důvodem ke zhlédnutí byla Hailee Steinfeld, kterou jsem zatím viděl jen ve třech filmech (nejvíce se mi líbil film Love song, kde si Hailee zahrála po boku Keiry Knightley a Marka Ruffala) a ve všech zde dostupných hudebních klipech. Básně nečtu (čtu jen veršovaná dramata, například milovaného Cyrana z Bergeracu), ale seriál jsem chtěl zkusit také z důvodu mé oblíbené doby. Ale v případě Emily Dickinson udělám výjimku a nějaký výbor si přečtu, protože mě zaujaly v seriálu uvedené útržky. Také se mi moc líbí, že tvůrci do životopisného příběhu zařadili i komediální stránku, což nebývá obvyklé (některé vtipy jsou opravdu povedené). A menším bonusem je účast Jane Krakowski ve vedlejší roli matky Emily, kterou znám především z mého oblíbeného seriálu Ally McBealová. Od režiséra Davida Gordona Greena jsem zatím dříve viděl jen kultovní Halloween z roku 2018. (01.01.2020)

Hudba je tu otrasná, ale nie len to, ale aj chovanie postáv. V poslednom čase sa kinematografická rakovina šíri brutálnym spôsobom a tento snímok obsahuje niekoľko chorôb naraz. Po prvé, koho napadlo, že je úžasné v dobovom filme z 19. storočia dávať pomaly techno hudbu? Čo je na tom skvelé, nápadité alebo atmosférické. Podľa mňa je to maximálne rušivé. Po druhé, tvorcovia sa ani na chvíľu nesnažia zachytiť ducha doby, naopak prekrúcajú históriu a postavy nechajú rozprávať, konať a myslieť, ako by bol rok 2020. Chovanie Dickinsonovej ako adolescentky z roku cca 1845-1850 vôbec nezodpovedá výchove a etike v tom čase. Žiadne také mimiky, gestikulácie a grimasy voči rodičom a podobne, to len tak neexistovalo. Lenže za cenu ukázať aký je feminizmus úžasný sa tu všetko točí ako by spice girls mali už 200 rokov. Dievčatá nectiace autority, ok dnes je ich ako maku, ale predtým to len tak nebolo a už vôbec nie k rodičom. No a samozrejme, čo je hlavná pointa? No predsa lesbizmus. Hoci všetci hodnoverní historici hovoria o Emily ako o lesbe v rovine špekulácií, tu sa to rovno servíruje ako fakt a v podstate hneď za prvých pár minút si dáva tajné božteky na záhradke so svojou budúcou švagrovou. Celkovo opovrhnutia hodné dielo. Apple sa mení na zhnité jablko. (18.04.2021)