Návštevníci

Tento snímok síce zaujímavo zobrazuje život v najsevernejšom meste na svete a aj úskalia, ktoré k tomu prislúchajú, ale natočené to nebolo pútavo a ani s nejakým výraznejším presahom. Okrem ozaj pútavých prírodných obrazov ma tu nič tak nenadchlo a skôr si kladiem otázku, kto by dobrovoľne šiel na tak nehostinné miesto, tobôž to spraví vlastným deťom. Každopádne fanúšika si to určite nájde a možno sa nad tým aj zamyslí. Mňa to nebavilo. 55 % (26.02.2024)

Norská vláda se vrací k staré osvojovací politice: kdo chce v té které zemi trvale žít a požívat všech občanských lidských práv, která zaručuje její ústava, musí o ní něco vědět a kromě toho ovládat její státní jazyk. Špicberky jsou z tohoto hlediska přechodné stádium, protože pojem stálosti je pro tamější sešlost obtížně použitelný. Z druhé strany je to nesporně norské území. Zůstává otázkou, proč mezi dotazovanými nebyl alespoň jeden ruský obyvatel Špicberků; chápu, že odpověď na tuto otázku je nesnadná. Dokument je velmi dobře natočen, ale postrádá obecnější závěry. Spíš ho cítím jako časosběrnou novinářskou reportáž. (16.02.2024)

Dokument, jehož jediným plusem jsou záběry krajiny na Špicberkách. Vysokoškolsky vzdělaná sociální antropoložka se zcela vážně ptá, proč by nemohla vychovat své děti tam, kde chce? Proč jenom doma? Jako by to snad bylo nezpochybnitelné právo každého člověka již od jeho narození: moci si sám bez omezení vybrat, na jakém místě planety bude chtít žít. Že bychom se třeba všichni i se svými rodinami sebrali a vyrazili dejme tomu do Švýcarska...? Nebo na Capri...? Nebo do toho (nyní již zpropadeného) Norska, jehož vláda se konečně odhodlala řešit neúnosnou situaci a společně se Švédskem, Dánskem, Finskem a Islandem spolupracuje při vyhošťování nelegálních imigrantů? Doslova tragikomicky pak působí etiopský kosmický fyzik, bědující, že malém v rybářském městečku daleko za polárním kruhem nemůže najít práci. To je asi jako kdybych se rozhodl postavit si rozhlednu ve sklepě a pak naříkal, že odtud nikam nevidím. Pani Zdeňka, které norská vláda přidělením grantu zajistila dva roky existence pro celou její rodinu se třemi dětmi, prolévá krokodýlí slzy nad tím, že když její dvouletá výzkumná činnost skončila, musí se opět vrátit domů. Ovšem na to není připravena - z dobrého bydla v norském dotačním ráji prostoupeném hyghe už se jí k rodné hroudě vracet nechce. Svou frustraci tedy vtělí do jalového výkřiku v závěrečných titulcích: prý - věnováno všem, kteří museli ze Špicberk odjet dřív, než na to byli připraveni. Co k tomu dodat… točit ten dokument pro těch pár lidí snad ani nestálo za to. (17.02.2024)

Viděl jsem na Jednom světě. Přiznám se hned zkraje, že mi to koncepčně vůbec nezapadalo mezi ostatní dokumenty o lidských právech. Být nějakým Ukrajincem, Severním Korejcem, Íránkou/whatever a pozorovat to, co tu častokrát paní Zdenka řeší, tak bych nejspíš nezřídka zakroutil hlavou. Zajímavé mi přišly Zdenčiny rozhovory, vedené v angličtině, potažmo vždy když Zdenka přešla do angličtiny, byl mi její projev daleko sympatičtější. Ty filozofické toky a verše v češtině - to mi sem prostě vůbec nesedělo. Vím, může být můj problém. Beru. Stejně to uvedu. Za mě nadbytečné zrovna tak jako ty rodinné chvilky. Názor: "Proč bych nemohla vychovat své děti tam, kde chci? Proč se takto v bezpečí můžu cítit jenom doma?" Tohle vážně? Byl by to zajisté krásný svět, kdybych mohl vychovat svoje děti tam, kde si zrovna zamanu, ale to přeci není nárok. This is the world we live in. Zase, fňukat nad tímto, v porovnání s tím bezprávím co jsem viděl v jiných dokumentech na Jednom světě, prostě ... ne, fakt ne. Třebas srovnávám nesrovnatelné, ale tenhle dojem si z toho prostě odnáším. Sympatičtí mi byli především ti, s kterými byly rozhovory dělány. Toho týpka z Etiopie mi bylo upřímně líto, ale fakt ta scéna s těma slzama? Nebylo to trochu overreacted? Já nevím, jestli k němu zrovna měla tak blíž, nebo nějaká chvilková emoční nebo jiná labilita, ale tahle scéna na mě působila nejvíc strojeně z celého dokumentu. Doufám, že se aspoň v tomhle pletu, nicméně za zbytkem si stojím. Autorka dokumentu je sympatická, Danielův svět byl fajn. #Nooffense (27.03.2023)

Všude je to stejné. Ani Norům se 100 let staré smlouvy nehodí. Špicberky sice na první pohled vypadají jako ideální působiště pro sociální antropoložku, ale film zdejší problémy jen lehce nahodil a hodně zjednodušil. Longyearbyen je opravdu místo jako z jiné planety, takže film za vidění určitě stojí. Jenže nejsilnější národnostní menšinu tu tvoří Rusové, o kterých v dokumentu nepadla ani zmínka. Takže opět politika, jen z druhé strany. Tak ať si filmaři nenamlouvají, že jsou lepší. (18.02.2024)