Ľudia krvi

Svérázná menší kopie známějšího bratra nás pomocí halucinací přivádí do poválečných Sudet. Teda do jiných světůůů! Nic nesrozumitelného na příběhu nevidím, linka je víc než jasná. Vystřihaný materiál by měl snad posloužit v připravovaném klipu DG307. Když jsme u toho, pokrátit by filmu neuškodilo. Že se natáčelo i v Počernicích 3,5*. (21.01.2022)

Asi si to musím ještě nechat chvíli uležet. Příběh super, takové věci mám ráda, kdy se setkává přítomnost s minulostí, a lidé se s tím musí nějak vypořádat.  První část velice expresivní, chvílemi až bizardní. Některé scény, jejich vyjádření a vyznění, se mi velice líbily, pár bych jich vystřihla.  Druhá část, samotný příběh, pecka! (11.11.2021)

Já vždycky obdivuju, když nějaký český tvůrce natočí něco jiného než je komediální vztahovka, ale na druhou stranu koukat na žánr experimentální umělecký film, jehož scénář vypadá jako po konzumaci omamných látek a tím vizuálem to z toho sálá i do prázdných kinosálů při premiéře, to chce opravdového fajnšmekra. A to nejsem... aspoň ne do té míry, aby mne to pobavilo. (05.03.2022)

Za oceněníhodný by se dal považovat ten značně inovativní přístup k tématu týkajícímu se těžkých traumat způsobených poválečnými událostmi v příhraniční vesnici Vitín. Na surrealistický styl vyprávění jsem si docela rychle zvykla, ale mám pocit, že přemíra psychedelických výjevů zbytečně odpoutávala pozornost od příběhu. Ovšem moc se mi líbilo silné výtvarné vyznění některých vizuálních obrazů. Na velmi slušné úrovni byly i herecké výkony, zvláště pak Karel Dobrý coby Otfried Hille se zase jednou předvedl v plné parádě. (65%) (03.04.2022)

Mně není proti srsti, když režisér s kuráží, vehementně, odjinud a jinak řízne do tématu, zde toho sudetského, nepředloží očekávanou vypreparovanou filmovou tkáň, ale přijde s in natura obnaženou tkání hýbající se v živém organismu; a to je, aspoň jak já si film vykládám, případ Lidí krve.          V rámci svého úzkého a třeba i scestného hlediska mám režiséra za neurologa, který se k Otto Hillemu chová jako k pacientovi, jemuž do středu mysli, mozkové tkáně, umístí kameru (suplující futuristický tomograf) a po většinu stopáže filmu snímá, co se v jeho mysli pod vlivem lektvaru obrazotvornosti odehrává. Vidíme vyjevovat se sekvence v halucinogenně vodvázaný choreografii, aniž obrazy košatí do svévolného psychedelického vesmíru; naopak v sobě koncentrují motivy spojené s traumatem: skřípající táhla mezi křivdou a mstou, klepání na zabedněné svědomí, provívání konceptu ráje, pekla a očistce i echo někdejšího příběhu. To vše ve snaze Ottovy (a souběžně Švarcovy) mysli strávit nebo vyplivnout trýznivé trauma a dojít v sobě samé u(s)pokojivého stavu.          Lidi (z a od) krve, i přes svůj formální neklid, zaznamenávají proces sebeupokojování mysli, a to s vědomím, že jen upokojená mysl nezavdá příčinu k újmě nové, neboli že práce na upokojení mysli je prací na upokojení světa.           „Jsem syn země a hvězdné oblohy, jsem vyprahlý žízní a umírám. Dopřejte mi napít se studené vody z jezera paměti,“ říká Otto a vrah jeho dědy to opakuje. V tu chvíli vzpěněná krev Ottova a studená krev vrahova poklekají před vyšším lidským pokrevenstvím, definovaným hvězdným prachem a vodou, jež je tvoří a pojí. A v tu chvíli se i podkova Sudet a kopyto Kotliny stávají nerozdílnými částmi cválající klisny Země, na jejímž hřbetu se všichni – nerozdílně – vezeme. Vše je v tu krátkou chvíli, v zákmitu mysli, upokojené.          A Pavel Zajíček ví, oč běží, když zpívá: Chci tě naučit cejtit. (04.11.2021)