Dospeláci v miestnosti

"Dluhy se musí platit...." Velmi autentický pohled do pater vysoké mezinárodní politiky podle politických memoárů bývalého řeckého ministra financí Janise Varoufakise. Zejména pokud jde o průběh jednání ministrů financí eurozóny v Bruselu, sedělo to myslím do puntíku (co aspoň mohu soudit ze své občasné přítomnosti na některých jednání ministrů dopravy EU). Umím si tedy představit, že to politické "žvanění" mohlo někomu už připadat jako nekonečné. Costa-Gavras si to však celé vynahradil velmi sugestivním ztvárněním závěrečného vrcholového jednání řeckého premiéra Tsiprase s evropskými státníky v podobě jakéhosi scénického tance. Z dnešního pohledu je určitě dobře vědět, že všechny ty politické "tanečky" evropských politiků kolem astronomického řeckého zahraničního dluhu Řecko politicky a ekonomicky nějak ustálo a že ani na okamžik nezačalo uvažovat o "ruské alternativě"... Trošku ale přemýšlím nad celkovým vyznění tohoto filmu. Chtěl jím pan režisér demonstrovat, že ony řeči  o tom, že "Berlín chce tuhle zemi potrestat, chce ať posloucháme…" jsou vlastně  pravdivé? Nebo chtěl ukázat, že ani radikálně levicové síly, když se dostanou k noci, nedokážou v dnešní globalizované a propojené mezinárodní ekonomice vlastně nic a skončí nakonec jen jako na udici chycený "mečoun, co se snaží uniknout..."? (15.04.2022)

Keď sa povie na poli EÚ Grécko, tak sa mi v mysli vybaví Shootyho karikatúra tučného rehotajúceho sa gréckeho prasaťa, ktoré stojí oproti slovenskému chudému či chudobnému úbožiakovi. Grécko je exemplárny príklad lenivosti a národa, voči ktorému máte kopec zábran prejaviť solidaritu. Ak sa však od tohto postoja divák odosobní a bude sledovať film z pozície Gréka, ktorý sa snaží vlasť zachrániť od pohromy vyjednávaním na mnohých stretnutiach, film si užije. Celý úspech stojí a padá na hlavnej postave ministra financií, ktorej sa excelentne zhostil Christos Loulis. Ten chlap má ťah na bránu, je charizmatický a sympaťák, ktorému zožeriete, že o krajanoch hovorí, že sú v humanitárnej kríze, keďže im o 40% poklesli platy či dôchodky. Režisér poňal tému tragikomicky a natoľko pútavo ju vypráva, že si obľúbite pánov v oblekoch, hlavne Nemca Wolfganga či šéfa Menového fondu a ich neoblomnosť. Všetky pojmy či problémy sú zrozumiteľné ozrejmené aj keď sa hrdinovia stále točia v kruhu ďalších a ďalšich len vedľajších argumentov. Myslím, že dielo je istým spôsobom satira na nekonečné kvákanie na mítingoch, na ktorých sa nič poriadne nedohodne, to je údel dnešnej doby, v tejto snímke Grécka. (16.12.2020)

Narozdíl od jiných komentujících nemám ve zvyku na filmovém serveru rozebírat politiku, i zde chci v první řadě hodnotit film jako takový. Costa-Gavras se v drvivé většině svých filmů zaměřoval na politické náměty dle skutečných událostí. A skoro pokaždé uměl pohltit do politického dění jako do napínavého thrilleru. I zdánlivě nezáživnému procesu řešení ekonomonické krize na mezinárodních kongresech uměl vytvořit kus napětí, i obsahově statické scény plné nekonečných rozhovorů na politických schůzích zde dostávají díky kameře a režii ohromný dynamický ráz, který v divákovi zesilňuje napětí. Skvělý scénář otevírá nejen konkrétní politickou kauzu, ale zároveň i nadčasové téma se závažnou morálnou dilemou (což jsem ocenil), přenáší na diváka jisté znepokojení z nesnadné situace člověka z vysoké politiky, v jaké by se asi nechtěl ocitnout asi nikdo z nás. „Co řekneme našim lidem? Našim voličům?“ Yanis, který chtěl původně bojovat s jistým cílem, se ocitává uvnitř rozpuklé krizy v záplavě valících se problémů vysoké politiky, asi jako když je jedna scéna ze schůze zavalena samými čísly. Neočekával jsem, že by nejnovější film Costa-Gavrase překonal režisérovy vrcholy typu Doznání či Jeden muž navíc. Nejsem zklamán, že se tak ani zdaleka nestalo a taky mě nenapadá, co bych mohl Dospělákům v místnosti vytknout. A když celý film Gavras završil zcela nečekaným surrealním výjevem s blouděním Yanise černobílou chodbou a tanečkem politiků v doprovodu řecké hudby, přesvědčil mě, že do starého železa ještě úplně nepatří a pořád film, který stojí nejen za podívaní, ale i zapamatování, natočit dokáže. Za mě velmi zdařilé politické drama, i s pěknou absurdní tečkou na závěr. 75% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (21.03.2021)

Južné národy to je stelesnená siesta, rozumej lenivosť. Majú to v krvi, proste treba oddychovať a na robotu je čas, asi tú mentalitu zdedili ešte z čias otrokárskeho Ríma či Grécka. Niet preto divu, že práv slnečné krajiny majú zvyčajne najvyšší dlh. Čo sa týka Grécka, poznám osobne mnoho Grékov, ktorí mi potvrdili, že v tých časoch pred dlhovou krízou sa žilo tak, že na bankách boli vylepené letáky s Ferrari a sloganom: „Chceš to ešte dnes? Môžeš to mať.“ A ako na páse dávali úvery 18-ročným chlapcom, kľudne aj 100 000 eur. Dnes sú títo chlapci po bankrote a presťahovali sa do zahraničia, pretože doma práca nie je. Gréci sú fajn ľudia, ale solidarita s týmto konaním? Nikdy. (20.10.2020)

Pohádka o tom, jak se řečtí komunisté snažili přesvědčit zbytek Evropy, že mají lepší ekonomickou teorii. Což se jim samozřejmě nepovedlo, nejen kvůli jejich nepřátelské volební kampani, arogantnímu a zřejmě i amatérskému stylu jednání. Hlavně karty od začátku nebyly rozdány v jejich prospěch. Nelze se tvářit, že mám podporu lidu a hraju o všechno a zároveň nebýt ochotný vystoupit z eurozóny, devalvovat měnu a chtít další půjčky. Jejich herní strategie tak nebyla důvěryhodná. Nepochybuji, že Varoufakis se ve svých očích vidí tak, jak jej zobrazuje film, tj. jako svěžího out-of-the-box thinker. Eurozóna zase, i kdyby přiznala, že ulevit Řecku, je ekonomicky lepší řešení, nemohla ustoupit populistické radikální levici, která ve volbách vyhrožovala, že nebude platit dluh, prosadí si svou atd. atd. Jaký precedent by to asi v Evropě zavedlo. (21.11.2020)