Battle Royale

"Musíš bojovat sám za sebe. Nikdo tě nezachrání. Ale o tom je život, že?" ________ 'Battle Royale' je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších filmů z počátku nového tisíciletí, který definoval svůj samostatný subžánr, a dnes se již právoplatně řadí na piedestal japonských filmů s kultovním statusem – jó, a jen tak mimochodem, měl (nečekaně) zásadní vliv na tvorbu Quentina Tarantina...... 'Battle Royale' totiž koncepčně determinovalo jak filmový, tak primárně stejnojmenný herní žánr – tedy battle royale – moderní gladiátorské hry, jež jsou ve skutečnosti krvavou reality show, v nichž vítězem, přesněji řečeno přeživším, může být pouze jeden. Přitom nejde o kdovíjak prvoplánovou glorifikaci násilí – tahle filmová řežba o partě studentů kteří se snaží navzájem zabít, protože jim to nařídila vláda v rámci školní reformy, totiž vychytrale mísí adrenalinovou akci, gore horor, černohumornou sociální satiru, a orwellovsky laděnou vizi dystopického fikčního světa, kde se státní autority snaží získat zpět svou ztracenou reputaci – režisér Fukusaku zde taky v Kubrickovském stylu geniálně využívá klasické hudby, čímž perfektně umocňuje drastickou bizarnost celé synopse...... Oddělují se však v oné hře snad zrna od plev? Ne. Je to vlastně jen hra – a vyhraje v ní ten, kdo si vytáhl nejdelší stéblo. Ostatně, když během devadesátých let spisovatel Kóšun Takami napsal stejnojmennou knižní předlohu, reflektoval v ní tehdejší krizi japonské společnosti spjatou s prohloubením propasti mezi mladou a starou generací. Jenže v souvislosti s prasknutím ekonomické bubliny se rozplynula klasická linie životopisu "střední škola - univerzita - dobře placené zaměstnání - pozice jistá na celý život", a mládež se tak ocitla bez jistot, sebevědomí, a ideálů...... Což jsou zároveň důvody, proč se Fukusaku rozhodl knížku s tak společensko-kritickým rozměrem filmově zadaptovat. O to víc deprimující je, že se za těch třicet let v aktuálním globálním měřítku takřka nic nezměnilo, a generační příkopy i sociální nejistoty, na které snímek upozorňoval, eskalují neustále dál. Ale bylo by naivní si myslet, že nějaký film něco vyřeší. Sayonara, budoucnosti! (01.10.2021)

Nádherne šokujúca vyvražďovačka, nad ktorej absurdnosťou je potreba sa s úsmevom (a na zaopár miestach hlasitých smiechom) pozvniesť. Skvelo nakrútená aj zostrihaná, lokáciami pripomínajúca Bad Taste a Ringu zároveň. Ale jej fanúšikom nie som. Nápad za milión je nedotiahnutý. Prvotná dekadentná zábava sa v závere snaží tváriť ako niečo viacej, čo sa jej darí iba zpolovice. *** NÁSLEDUJE SPOILER! *** Dôležitý dramatický motív postavy Takeshi Kitana, ktorý pre lásku k jednej z hráčok zradí celý systém a pravidlá hry, takmer vôbec nefunguje a záverečné myšlienky, ktoré z neho ústia, pôsobia v kontexte s predošlou šou príliš našróbovane. (11.08.2005)

Předchůdce nedávných Hunger Games, který mě dlouhá léta míjel. Určitě by filmu jen pomohlo vidět jej dvakrát za sebou, protože v těch jménech a postavách jsem měl dlouho solidní guláš. Nudit se moc nešlo, přeci jen 42 dětí na ostrově a přežít může jen jeden, každá postava má nějakou svoji zbraň. Jsem rád že to nebylo ani přehnaně Japonsky upištěné. 70% (13.06.2022)

Neveril som, že niekedy narazím na film, kde by som vraždy detí nepovažoval za účelové, hlavne keď konajú tak naturalistickým a šokujúcim spôsobom (za doprovodu Verdiho, či Straussa) ako práve v BR. Naštastie výsledný emocionálny dopad spočíval v myšlienke, ktorá sa za tým besnením skrýva. Toto asi tak skoro s hlavy nedostanem, čo je dobre. Niekdy je lepšie vidieť ako zažiť, aby sa človek prebral a začal si vážiť života, alebo minimálne nad tým porozmýšlal. Pochvala ešte za dva prodikladné elementy ako symboly dobra a zla v podaní "preradených" študentov, ktorí to tam ako sa patrí rozpumpovali. Sila. (27.11.2005)

Co dodat k japonské klasice, kterou snad viděl každý, kdo to myslí s asijskými filmy, byť jen krapet, vážně? Hlavní myšlenka filmu, střet kamarádství a touhy po přežití, je dostatečně silná a adekvátně tomu je ve filmu zpracována, tedy na výbornou. Horší je to s důvodem vzniku samotné hry BR a jejími následky. Slibuje si vláda, že pomocí jediné hry se sníží kriminalita mládeže a jejich revolta vůči světu dospělých? Co z toho, když vylosovaná třída nemá o nějaké BR ani tucha (těžko tomu bude jinak i u jiných)? Člověk, jenž jediný hru přežil, stal se z něho schopný zabiják, s jistotou nenávidějící systém, který ho do těch jatek uvrhl a přinutil ho vraždit své přátele, je zpátky začleněn do společnosti, navrch ještě s doživotní rentou? Ale vem to čert, pokud nad tím přestanete dumat (stejně jako nad jinými nelogičnostmi typu nekonečný zásobník a chlápek, prostřílený jako řešeto se zvedne a jde si zatelefonovat) dostanete neotřelou, strhující a notně krvavou podívanou navlečenou do působivého formálního hávu a plnou výstavních japonských roštěnek :-) Jednu věc bych ještě BR trošinku vytknul, a to ohledně dívky v žluté teplákové soupravě, fantastické Chigusy, nejoblíbenější to mé postavy (pro herečku Chiaki Kuriyamu mám vůbec slabost). Mohla dostat mnohem více prostoru. Ale i během těch pár minut to rozjela přímo ďábelsky, všechna čest :-) Jinak absolutní spokojenost. Královská bitva... jedna z mých srdcovek, kterou si po x-té pustím a pokaždé se u ní královsky bavím. (05.03.2006)