Obliehanie

Tímto filmem mě naopak Bertolucci trochu příjemně překvapil. Je o nevšedním vztahu, kdy se mladá, krásná Afričanka Šanduraj (Thandie Newton), jejíhož manžela doma zavřeli (samozřejmě, že z politických důvodů), snaží žít v Evropě, konkrétně v Itálii. Studuje medicínu a stará se o starý krásný dům pianisty Jasona Kinskeho (David Thewks). Zamiluje se do ní, ale místo neustálého obtěžování a nahánění, dělá jen to, co si Šanduraj přeje ze všeho nejvíce, dostat jejího manžela z vězení. Ale tím způsobí velký zmatek v duši smutné Šanduraj, protože na vlastní oči vidí, že jen z lásky k ní je schopen nesobecky a cenu velkých finančních výdajů, dostat jejího manžela z afrického vězení a dostat ho do Říma. A Šanduraj neví, co má dělat, neboť Jasonův čin v ní vyvolá city, možná lásku, určitě vděčnost. Sanží se ho odměnit sexem, ale zároveň se ztrácí v obrovských zmatcích své duše, když neví pro koho se má rozhodnout. Působivý film o zmatku v duši, o nelehkých a překvapivých vzplanutí lásky. (23.11.2009)

Toto vyznění italského neorealismu je víc než rozporuplné. Skvělá režie, podporovaná zdatnou kamerou a zdařilou hudbou i solidními hereckými výkony, ztroskotává na polotovarovém scénáři, který soupříběh dvou nenaplněných citů podává za cenu až neuvěřitelných výpadků v charakterové kresbě obou protagonistů. Podmanivé prostředí italské metropole je tak redukováno na pouhou kulisu stejně jako tajemný historický dům v jedné z odlehlejších uliček centra i klíčové, jinak dobře a nápaditě realizované scény, jichž má SPOUTANÁ hned několik. Celkový dojem až příliš připomíná puklý zvon; stejně "cinklý" zůstává i následný divácký dojem a zážitek. (09.12.2008)

Bertolucci je pro mě známý spíše svou tvorbou v davadesátých letech a musím konstatovat, že mě vždy dokázal nadchnout a vtáhnout (Malý Budha, Svůdná krása). Nejen náměty, které jsou celkem zajímavé, ale i filmovou formou, tedy vlastně hlavně jí. Když jsem shlédla Spoutanou byla jsem nadšena, po chvíli přemýšlení jsem se však sama sebe ptala, proč??? Kamera, střih, úhly záběru, přechody, zatmívačky - úžasné, atmosféra - úžasná ... Ale pak mě to došlo. To všechno působí tak trochu samoúčelně, trochu jako vycizelovaná akademická hříčka, jako stylistické cvičení... Ale přesto, vysoce nadstandardní a tzv. jiné ... (04.07.2005)

I don't understand this music! Zpráva o Bertolucciho skonu a dojemný nekrolog Evy Zaoralové mě přivedly k rozhodnutí to s mistrem, kterému jsem neměl to štěstí porozumět, po minulých nezdrarech [Poslední svůdně krásní Snílci v Paříži] opět zkusit. Jelikož jsem byl připraven, měl jsem možnost příčiny jistého odporu (ovšemže se dostavil i tentokrát) pečlivěji pozorovat. Došlo mi, že mám nejspíš potíže s Bertoluccim-člověkem a Bertoluccim-postavou, jimiž jsou podobně jako ve snu všechny filmové projekce, než s Bertoluccim-režisérem. Co BB evidentně považuje za cool, sensuální, opravdové a hrozitánsky romatické je v mém rejstříku daleko za hranicí patetičnosti, samolibé obscénnosti a osobnostního kýče. Rozpaky se dostavují prakticky kdykoliv, když postavy hovoří, zejména spolu. A nemohl jsem se zbavit dojmu, že o potenciálu nechutnosti představitelé hlavních postav Thandie Newton a David Thewlis vědí, což se tan druhý pokouší vyrovnávat eskalací svého úchylného potenciálu. Místy to funguje, většinou ale ne. Další rozměr Spoutané představují obrazy a hudba, další komunikační kanál, jímž mezi postavami probíhá vztah. Tomu jsem byl schopen porozumět lépe než aplikaci burákového másla na prdel (a všemu, co tomu v Bertolucciho rejstříku odpovídá). Promlouval-li ke mě Bertolucci řečí barev, afro-popu a klavírními kompozicemi Alessia Vlada (skvělé Ostinato), dokázal jsem se přiblížit k pochopení uznání, jež si Bernardo Bertolucci jako filmový tvůrce vydobyl. Velké štěstí, že Spoutaná není moc ukecaná a lze si ji na úrovni distingovaného romantického filmu i užít. Pozoruhodným rozměrem filmu je alegorický přesah vztahu dekadentního pana Kinskyho a afroevropanky Šanduraj. A doporučuji o něm raději moc nepřemýšlet. O mrtvých jen dobře, takže za tři a půl, zaokrouhleno nahoru: I am just not good enough. (01.12.2018)

Není nic horšího, než se za každou cenu cpát do vznešené škatulky mediatativního umění. Příběh by se vešel na lístek do kina, herci po zásluze nepatří do první ligy a z magické režie Bernarda Bertolucciho už dávn vyčpělo ono kouzlo staro-nového italského filmu. Podobné finesy jako v Minghellově Ripleym, ovšem tam geniálě fungovaly, tady z nich čouhá přehnaně akademická manýra. (23.02.2005)