Červené střevíčky

Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! (17.06.2012)

Milovaný film Martina Scorseseho (viz. jeho vyznání na Criterionu) jsem si nemohl nechat ujít. Technicolorová kamera v té době nevypadala nikde jinde lépe, baletní pasáž uprostřed stopáže, snímaná filmovými postupy a tehdejšími triky mě okouzlila, bavilo mě, z jakých úhlů kamera občas snímala charismatického Antona Walbrooka, takže vypadal chvílemi jak trpělivý Mefistoteles :o)…..ale zklamal mě konec, který mi přišel příliš prvoplánový. Chtělo to na konci více odvahy, více dotyku reality. (28.07.2019)

Takřka mistrovské dílo. V baletu našli Powell a Pressburger adekvátní způsob jak zúročit své nesmírně náročné vizuální cítění. Každá scéna, každý pohyb v záběru - dokonale vyvážen.Ty jisté sklony k exaltovanosti v žáru tance kompletně zanikají a motivace hrdinů lze díky jejich zápalu pro věc snadno pochopit. Dobu Červené střevíce ale nepředběhly jen obrazotvorností, ale taktéž svolením postavám narušovat tradiční naraci (bez důrazného střihu není elipsa elipsou, máme tendenci spojovat si filmový čas sekvence s dobou uplynulou v realitě - zde v úvodu například uběhne 45 minut bez jediné prolínačky) a vystupovat ze svých rolí (nic nového, ne ale po hodině naprosto korektních a v realitě ukotvených kreací). ___ Překvapilo mě, že je i tak prvoplánově bídáckému Lermontovovy dovoleno projít velmi působivým vývojem. Kde by si jiní usnadnili práci, tam přidává režisérské duo další rozměr. A stvořili postavu daleko zajímavější, než je Vicky či Julian. Vševědoucí vyprávění sice nikomu nenadržuje, ale právě skrz Lermontova se informujeme o dějových zvratech, které jsou nám do té chvíle chytře utajeny, přestože nemusely být (milostné vzplanutí, dopisy). ___ Nevyhnu se srovnání s nedávnou Černou labutí. Ač ji považuji za skvělý film, ta destruktivní póza a černá paleta barev přeci jenom nemá na opojnou a inteligentní červenou knihovnu a stejnobarevné střevíce. Ne v tomto brilantním provedení. (03.06.2012)

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Hudobno-tanečný film určený pre ženy - balet, primabalerína, láska. Nebyť predzáverečnej drámy v podobe rozkolu členov baletu a záverečnej tragédie, ostalo by to v iba pri týchto troch atribútoch, ktoré zaujmú asi len nežnejšie pohlavie. Nepridáva tomu aj prepálená stopáž a a bohužiaľ pre mňa veľmi nudné baletné tréningy i vystúpenia, ktoré dej výrazne ukracovali.  Inak ale pekná farebná kamera a scénografická pompéznosť. (21.04.2023)