Afrikou na pionýru
Through Africa on a Pioneer
VOD (5)
Obsahy(1)
Cesta napříč africkým kontinentem na legendárních a hodně starých motorkách Jawa Pionýr. Celovečerní road movie Afrikou na Pionýru přináší ještě bláznivější a odvážnější výpravu, než jaké známe díky žlutým trabantům Dana Přibáně. Právě jedné z kultovních expedic žlutých trabantů se vedoucí výpravy motorek do Afriky, dobrodruh a režisér Marek Slobodník sám na své Jawě 250 účastnil. Podobně, jako výrazné postavy filmových komiksových vesmírů dostávají vlastní filmy, tak i jeho samostatné dobrodružství Afrikou na Pionýru mohou brát diváci jako takzvaný „spin-off“.
Cestovatelský dokument Afrikou na Pionýru ukáže dobrodružství, které nezná hranice a které žene možnosti vlastního těla i svobodu ducha až do nejvyšších otáček. A zároveň přinese úchvatné záběry a pohled na přírodu a život Afriky, jaký nemá obdoby. Pět jezdců strávilo v sedle Jawy Pionýr pět měsíců, ze střední Evropy ke Kapskému městu ujelo přes 15 000 kilometrů. Na tom nejméně pohodlném dopravním prostředku projeli pouští, pralesem i savanou, protnuli rovník a profrčeli kolem Kilimandžára a dorazili až na nejjižnější místo afrického kontinentu, na Střelkový mys, kde se setkává Indický oceán s Atlantickým. Během cesty spotřebovali 2500 litrů benzínu, natočili 360 hodin záběrů, provedli snad milion drobných oprav a prožili si dvě malárie. „Afrika nám dala úplně jiný pohled na život. Zažili jsme na cestě takovou volnost, jakou si v dnešním uspěchaném světě dokáže představit jen málokdo. Uvědomili jsme si, že právě svoboda je to největší bohatství, které máme,“ říká cestovatel a dobrodruh Marek Slobodník.
Z mnoha hodin natočeného materiálu sestavil tým dobrodruhů průřez toho nejzajímavějšího. Vedle opojného pocitu svobody zažili jezdci i řadu dramatických a nebezpečných situací. Kromě nádherných panenských pláží Mozambiku se museli vyrovnat s nekonečnou pouští Súdánu, v etiopském vězení se potkali s utečenci mířícími do Evropy, odvážili se do největšího městského slumu Kibera v Keni a dva z nich pak podstoupili vlastní boj s nebezpečnou a mnohdy smrtící malárií.
(Bontonfilm)
Videá (3)
Recenzie (99)
Velmi povedená dokumentární prvotina sympatického banskobystrického motorkáře. Na rozdíl od Přibáňovského žlutého cirkusu, plného poruch a oprav čmoudících bakelitových střepů... a poruch a oprav jejich oprav... a poruch a oprav oprav jejich oprav..., Marek Slobodník coby scénárista i režisér v jedné osobě žádným cirkusákem není, jeho dokument je mnohem poutavější, protože poruchám a opravám malých jednostopých dvoutaktů nevěnuje zdaleka tolik pozornosti, ale divákům dává možnost zblízka poznat země, kterými výprava projíždí, a díky různým nepřipravených setkáním, také zajímavé lidi, kteří v nich žijí. Velmi dramatické jsou zejména chvíle s vážnou nákazou malárií, která výpravu postihne a účinná a nezištná pomoc, které se nemocným nečekaně dostane. Za momenty úsměvné i dramatické, za obsahovou i technickou stránku dokumentu a za nezdolný optimismus dávám plný počet. ()
Perfektny SK dokumento ceste napriec Afrikou. V afrikanistike sa vyznam, stat Mozambik ma skutocne take nadherne plaze ..... myslel som si ale ze cesty maju lepsie. Mozambik neasfaltuje , nema na to dostatok prostriedkov v statnom rozpocte. No, precenil som Afriku .. takto, niekde precenil /Mozambik/ a niekde podcenil /Etiopia/, tie mozambicke cesty, to bola katastrofa, tragedia : 92 % ()
Dvě nejvtipnější složky žlutého cirkusu Dana Přibáně se rozhodly vydat na vlastní samolibou výpravu po celém východním pobřeží afrického kontinentu a já se díky nim zase mohl projednou kochat krásami dobrodružného života neohrožených cestovatelů. Zvlášť nyní, když nemůžu cestovat ani za hranice do Německa, se cestopisy hodí jedna báseň. Už aby bylo po všem a mohl jsem taky vyrazit. ()
Existuje-li v současné době overtourismu a zvyšujících se globálních sociálních rozdílů a z toho vyplývajících migračních vln, zbytečnější typ dokumentu, je to cestopis bílého Evropana. V Česku a Slovensku nicméně vymysleli lišáckou metodu, jak si onen cestopis obhájit jakožto staromilské nebezpečné dobrodružství a to tím, že se limitují archaickými dopravními prostředky. Skrze to naberou sponzory na cestu, pro ty pak musí natočit dokument z výpravy, kde jsou jejich značky vidět a zbytek lidí jsou konzumenti motivačních videí a těch pár Othellů, co se na tyhle věci dívají, aby byli zkrátka v obraze. Ať už to jsou trabanty, tatry, nějaký zarezlý motorky a vůbec, výsledek je stejný - je to pořád cestopis, akorát obohacený tím, že se jim každou chvilku vysere technika. Jedinou spásou by pak mohlo být charisma zúčastněných (což je věc, která pro mě zachraňuje Přibáň), nicméně v tomto případě to padá na hubu šíleně, protože zdejší cestovatelé jsou... no prostě hrozný Slováci. Permanentně se tam mátožej jak rozmazlený děcka v zoo, nejsou schopný se naučit alespoň základní fráze jazyka země do který jedou, zato když mají možnost, tak si vezmou od místního misijního kněze jídlo, které má pro místní bezdomovce a ty pak s ním jdou nakrmit jak kůzlátka v lesoparku, u čehož rozumují "Keby alespoň nefetovali..." Bože v tý bandě nechybí ani nesnesitelnej týpek, co hraje na ukulele! Ze stránky formy je to hodně lo-fi, protože krom obligátních dronových a gopro záběrů (zííív uááá) má většina obrazů nezajímavý kompozice a je hrozně halabala na sebe nastříhaná, což ještě vyniká v pitomém využití hudby, kterou objevíte v jakékoli hudební databance pod tagy "africa" a "adventure". Poslední kapka vody do pančovaného benzínu je pak ten fakin overvoice, který zní jak z nějakého korporátního team buildingového videa a regulérně jsem během něj zjistil, že mi ve filmu chybí Adam Lelek. Ale dozvíte se z něj něco o tom, že svoboda je důležitá a pro všechny. Jsem zvědavej, kam se tyhle cestopisy se sebelimitujícími výletníky nakonec dostanou, nicméně nemůžu úplně slíbit, že až někdo zase bude natáčet, jak jde pěšky do Pekingu se zavázanejma tkaničkama nebo napříč Nepálem na kolečkových bruslích, budu u toho. V jeho vlastním zájmu. ()
Já jim tu pětku musím nadělit. Skupina skvelých kamarátov v čele s největším pohodářem pod sluncem Markem Slobodníkem se rozhodnou po zkušenostech z trabantů udělat vlastní povoz na 50letých strojích a přejet Afriku!! Zhola bláznoství? Pro tyhle ne! 200km kde nič tu nič, klíd on ten benzín někde stejně bude. Přes vyprahlé pouště do nejzapadlejších vesniček, deštivých, blátivých cest, přes vyfetlé ghetto v Nairobi až na Strelkový mys. Se Slobodníkem zamává až nechtěná malárie a druhej Marek ´´jukebox on the feet´´ by snad roztancoval i Boko Haram..nechápu, ale fandím. :) 85% ()
Galéria (46)
Fotka © Marek Slobodník
Zaujímavosti (13)
- Parametry malého motocyklu Jawa 50: Zdvihový objem 49,8 cm 3, tři rychlosti – nožní pákou, objem nádrže 5,5 litru, hmotnost 65 kg (bez paliva), užitečná hmotnost 160 kg, největší rychlost 65 km/h, průměrná spotřeba paliva 2,3 l na 100 km, při plném zatížení 3,2 l na 100 km. (sator)
- Píseň „Je to vo sviečkách“, která ve filmu zazní, vznikla ze zkušenosti z Markovi cesty na motorce k Aralskému jezeru zaznamenanému ve filmu Veľká cesta malých strojov (2011). Chabé opravářské zkušenosti s opravami motorek řešili tak, že měli brašnu, ve které měli množství již použitých svíček a když si s opravou nevěděli rady, sáhli na slepo do brašny a vyndali svíčku a tu vyměnili. Existují i trička s podobnou tématikou, která vznikla pro cestu do Afriky. (sator)
- Marek Slobodník přiznal, že vyjet v únoru při minus dvanácti stupních na motorkách nebyl logisticky šťastný nápad. Když dorazili Do Vráblů byli zmrzlí na kost. Nakonec dostali nabídku od kamaráda, který jel s prázdnou dodávkou do Itálie, že je tam odveze. Markovi to přišlo ponižující, ale nakonec pochopil, že by jinak nejspíš umrzli. (sator)
Reklama