Černý narcis

Zvláštní svět protikladů a postav omračující svou barevností. Příběh pěti řádových sester, které pozval indický vládce Toda, aby zřídily ve vzdálené vesnici školu a nemocnici. Radža jim poskytl bývalý harém na úpatí Himaláje. Abatyše pověří vedením misie mladičkou sestru Clodagh. Zde jim pomáhá vládní komisař Angličan Dean, který dokonale zná místní poměry a domorodce. Do misie přichází krásná dívka Kanchi a mladý následník trůnu Dilipa Raye, který si má zde v klášteře doplnit vzdělání. Krátce nato……. (29.03.2008)

Příběhově jde o trochu lacinou variaci na generické exotické příběhy, které ve čtyřicátých letech tvořily nezanedbatelný námětový repertoár hollywoodských studií (kdo by si při té příležitosti nevzpomenul na Mazaného Filipa - "Lidi po tom teďka šílej - Čína, Buddha, exotika, medicínmani, mandaly... Jmenuje se to 'Usrana Nasrata'."). Přičemž psychologizace ženských postav zploštěná na potlačovanou sexualitu (sestra Ruth se z toho návalu vysublimovaných pudů orosila natolik, že zůstala zpocená až do konce filmu) dává vzpomenout na popularitu freudiánské psychoanalýzy. Ani jedno z toho ale nepovažuju za výrazné negativum. Myslím, že milovníci klasické éry, mezi něž se počítám, tenhle druh naivity považují za základní kámen dobového vyprávění. Po ostatních stránkách je film vypiplaný, ať už jde o skvělou práci s mizanscénou a kompozicí, nebo o působivé používání technicoloru. Skutečně lze dobře rozumět tomu, proč organizátoři LFŠ zařadili film do technicolorové sekce, protože režiséři z filmu v tomto ohledu vyždímali, co se dalo. Konec snímku pak dává jasně na srozumněnou, že jde o britskou, nikoli americkou produkci. (05.08.2015)

Zahalená Deborah Kerr jako chodící reklama na běloskvoucí účinky Persilu a jezdec na poníkovi David Farrar v kloboučku a dušínovských kraťáskách (komu něco tak nevkusného vůbec mohlo přijít na mysl?) v technicolorově (z)malované nádherné poctě holandským mistrům plátna. A to v podobě exotického melodramatu o potlačované touze a povinnosti při bohulibých aktivitách v prostorách bývalého harému. Přesně dle očekávání powellovsko-pressburgerovsky precizní. Tedy až na ty kraťásky, které směle aspirují na nejhorrorovější kostým v dějinách kinematografie. (07.02.2013)

Je to jasný. Odteď když se řekne Technicolor, nenapadne mě Spartakus ani My Fair Lady, ale Černý narcis - techni(colori)cky dokonalý film, který rozhodně nevypadá na svých neuvěřitelných 70 křížků. Ty jsou bohužel znát jinde. Třeba v nakrémované Angličance hrající mlčenlivou Indickou krásku nebo v extrémním hraní (koulení) očima. To první je v pohodě, taková holt byla doba, ale holkám, v čele se šílenou sestrou Ruth, jsem to blouznění herecky moc nežral. Navíc jsem se během blbých 100 minut docela i nudil, protože je to celé tak nějak roztříštěné a nesoustředěné. Na druhou stranu musím pochválit, jak film pracuje s náznaky a vedlejšími motivy - těch věcí, co si může divák domyslet není málo. (04.01.2018)

Ta kamera! Místy svou malebností a nádherou ty obrazy tlačí hranici kýče, ale skvěle to pasuje k ději, jehož hlavním motivem je nekonečné potlačování emocí, pudů a prostě sebe sama. Kdyby to bylo jen o trochu míň doslovné a polopatické, bylo by to špičkové. Ale nakonec je to jedno, protože i kdybych se měl jen kochat těmi úchvatnými záběry, budu spokojený. Nedivím se, že samotná firma Technicolor považovala tenhle film za nejlepší užití jejích barev - osobně nejsem největší fanoušek Technicoloru, ale tady je rozhodně dechberoucí a nevím teď z hlavy, kdy by se mi tak moc líbil. (I když taky nutno podotknout, že ne každý technicolorový film prošel tak kvalitní restaurací.) (15.07.2017)