Šepoty a výkriky

Ingmar Bergman ukazuje svoje mistrovství, a to jak ve smyslu režie, scénáře, tak především pak ve výběru herců. Harriet Andersson jako umírající Agnes je neskutečně přesvědčivá a vy jí uvěříte každou bolest, kterou by jako rakovinou prolezlá mohla mít. A do toho všeho neskutečné obrazy, které prostě nečekáte. Tohle je silná ukázka autorského mistrovství. (25.08.2015)

Pán režisér Bergman u mňa nikdy nebol akousi srdcovkou. Majster réžie, ktorého uznávali a uznávajú ešte slávnejší tvorcovia, je pre mňa mimo misu. Zatiaľ. Jeho charakterové štúdie postáv, mali pre mňa vždy jeden problém. Neprenikali do môjho vedomia a svedomia tak, ako to rejža chcel. Som tým pádom čudný, nechápavý. Skôr iný. A presne tak isto beriem aj ja Ingmarove filmy, nie čudné, len iné. (11.11.2020)

Šepoty a výkřiky nejdou jednoduše popsat. Pro mě asi to nejhutnější a nejdepresivnější Bergmanovo dílo. Hodně tíživý kalibr. Myslím, že spousta lidí by tento film ani nedokázala unést. Tváří v tvář utrpení v té nejsyrovější podobě. Kamera Svena Nyqvista dodává celému snímku ještě více na naléhavosti a jakési nemilosrdné autentičnosti. Působivé ztvárnění ženských obličejů při flashbacích, kterak je jedna strana tváře zahalena ve stínu a druhá vystupuje do světla. Liv Ullman je zde asi nejkrásnější ze všech Bergmanových filmech, v nichž jsem ji dosud viděla. Nejsilnější scénou je pro mě "Agnes se přitížilo," v níž její sípání přejde až do hlasitých výkřiků plných mučivé bolesti, které Vám zajedou až pod kůži a při nichž tuhne krev v žilách. Srdce mi při této scéně hlasitě tlouklo, byla jsem zcela konsternována, neschopna pohybu. Při jejích slovech, pronesených v tom nejhroznějším utrpení, "Copak mi nikdo nepomůžete?!" jsem měla pocit, jakoby prosila nás, mě, abychom jí pomohli. Rozhodně se nejedná o film, který bych dokázala zhlédnout podruhé, či snad vícekrát. (24.06.2012)

Celá Bergmanova tvorba je pretkaná mnohými filmami s nejakým silným psychologickým motívom, no a Šepoty a výkriky je dielom, kde v tomto smere zašiel asi najďalej. Neskutočná hĺbka psychologického problému, hotová vzťahová priepasť, ktorá sa tu otvorila medzi štyrmi hlavnými postavami (tri sestry a slúžka), vystavaná na totálne protikladných povahách, kde na jednej strane stojí čistá láska a sebaobetovanie a na strane druhej duševná malosť, sebectvo, citová prázdnota a chlad. Na tomto základe Bergman rozohral psychologickú hru, totálnu duševnú tryznu, pomocou ktorej osvetlil jednotlivé povahy a vzťahy medzi sestrami zvlášť, ako i so slúžkou spoločne, a to až na samú kosť. Trocha mi tam chýbal hlbší pohľad na minulosť všetkých zúčastnených, divák by tak dostal možnosť lepšej orientácie v celej tej situácii, hlavne zo začiatku. Vo výsledku by to tak mohlo pomôcť osloviť širšie publikum. Takto si to vyžaduje naozaj veľkú dávku vnímavosti, aby z filmu človek niečo pobral. Ale to je len môj subjektívny dojem. Jedná sa o jednu z najlepších psychologických drám aká bola kedy natočená. 85/100 Videné v rámci - 5x5 tour : Po stopách režisérov. (07.06.2016)

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)