Šepoty a výkriky

Šepoty a výkriky sa radia k vrcholným dielam Ingmara Bergmana a takisto k jeho najlepšie natočeným. To mi je jasné už od prvých záberov na interiér statku, ktorý na čas prichýli celý Bergmanov umelecký vesmír. Vstupujeme do izby, kde neúprosne vládnu hodiny, kde sa nad životom vypína čas, do izby s niekoľkými starožitnými hodinami- všedne a pritom desivo odratávajúcimi (niekoho) minúty. Tu sa práve prebúdza žena, majiteľka statku, v pokročilom štádiu rakoviny a... s neľudskými bolesťami. Jej dve do blahobytu vydaté sestry za ňou prišli s vedomím, že sa to patrí, skôr dozrieť na dom a rozlúčiť sa ako ju opatrovať. Obidve (sestry) sú frustrované z manželstva, len každá z iných príčin, nespokojné, egoistické a obe dospeli do istého štádia ľahostajnosti. Prítomnosť smrti v nich na krátky moment udusí ľahostajnosť, nahrádza ju zožierajúci strach, ale prebúdzajú sa i výčitky- tam na smrteľnej posteli trpí žena s ich krvou- a výčitky, tie zalarmujú posledné, stratené odrobinky altruizmu v ich sebeckých dušiach. Obe sestry- jednu chladnú, neschopnú hlbších citov a druhú vrúcnejšiu, no krajne zmätenú- skvele stvárňujú Bergmanove herečky Ingrid Thulin a Liv Ullmann. Svedkami výnimočných výkonov budeme u celého kvarteta hlavných hrdiniek. Znepokojivý a majstrovský je farebný kontrast filmu: na stenách miestností a v zariadení dominuje najčervenšia červená- stavia do opozície sestry, ktoré obľubujú žiarivé, vznešené biele róby. Po smrti chorej vytvárajú novú opozíciu od hlavy až po päty v čiernej odeté postavy. (Bergman si v tomto odtieni červenej predstavoval ľudskú dušu. Takže ide vlastne o ďalší zo spôsobov a o ďalšie pole skúmania smrti. To, že je červená všadeprítomná, vizuálne metaforizuje všadeprítomnosť smrti v dome. A umocňuje jej mocný vplyv na jeho zdravé obyvateľky.) Šepoty a výkriky sú pôsobivým symbolickým rozjímaním o osamelosti, smrti, nedostatku lásky, žiali, utrpení a nezabúdajme- o človeku. Poprvýkrát mi robilo problémy vžiť sa do Bergmanových postáv (tým myslím do zdravých sestier). Tento príbeh na mňa nespravil taký hlboký dojem ako všetky zatiaľ videné Bergmany (Persona, Mlčanie, Hanba, Scény z manželského života), preto mu prideľujem 4*. Zaujímavé komentáre: Djkoma, Shadwell, Radko, dewy (06.08.2008)

Předně musím říct, že ačkoliv je mé hodnocení pětihvězdičkové, není stoprocentní. Tento film disponuje naprosto dokonalou první částí, která způsobila, že mé srdce začalo krvácet a brečela jsem kvůli ní asi čtvrt hodiny. A ne jen takové to obvyklé zavzlykání a pár ukáplých slziček, opravdu hluboký, vnitřní pláč. Předčasné umírání ženy na nemoc je téma, které se mě bytostně dotýká a to, jakým způsobem to téma režisér pojednává, je shodné s mými vzpomínkami. Nekomentovaná, agonická smrt bez úsměvů a prohlášení o tom, jak se dotyční těší na lepší svět. Ne. --- To, co se děje zhruba od 45 minuty, už se nese v jiném duchu a tam už zaujímám jenom roli pozorovatele, nikoliv toho, kdo to celé prožívá, jako u první části. Pořád to zůstává velmi dobrým filmem, ale nemám ten dojem, že by se mě skleněný střep někde dotknul. I kdyby jen nepatrná smrt. ♥ (06.02.2011)

Tu sa tiež Bergman nezaprel, vo filme je plno výčitiek, spomienok na minulosť aj psychologického snímania postáv. Ale postavy sa často chovali nezmyselne a bez života, bez iskry, že ma to až unavovalo a asi v dvoch prípadoch aj rozčuľovalo. Je tu znázornené zúfalstvo, bezmocnosť pomôcť milovanému človeku aj keď tá osoba zomrie a už ju nič nebolí, začne bolesť u tých najbližších a tie všetky emócie vie Bergman užasne zachytiť na filmové plátno, ale u neho je to už len štandard. Vo filme nebola skoro vobec hudba a v niektorých scénach sa veľmi pýtala a naozaj tu dosť chýbala. Tu pán režisér išiel až do krajnosti, chcel šokovať a to sa mu v dvoch prípadoch aj podarilo. (26.07.2015)

Pro člověka, jako jsem já, tedy člověka, který je rád, že vyfotí ne úplně rozmáznutou osobu i s hlavou, je umění Svena Nykvista naprosto nepochopitelné. Když se na tento film dívám, tak mě až děsí jeho hloubka skrytá za stylizací. Skvělá práce s tichem a vůbec výborná práce s málem, jak je u Bergmana zvykem. (23.01.2006)

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)