Asi to ukončím

Schizofrenní surrealismus. Kaufman je bezesporu výjimečný scenárista, ale tenhle film působí dojmem, jako by se jeho autor začal zoufale topit ve svých vlastních myšlenkách a nápadech, které ale tentokrát nedokázal uspořádat a vměstnat do soudržného a uchopitelného tvaru. Asi se nad tím dá všelijak přemýšlet, ale hledat v tom hlavu a patu je podle mě skoro nadlidský výkon. A na rozdíl třeba od Lynche to ani není nějak extra dobře a zajímavě natočené, aby mě to bavilo, i když tomu vlastně moc nerozumím. Snobský intelektuální mindfuck pro zvané. 45 % (17.09.2020)

Totální zoufalost. Vůbec si nedokážu představit tohle vidět v kině, takhle jsem od toho mohl alespoň odběhnout a bez pauznutí to nechat běžet, jelikož jsem už po první hodině věděl, že o nic zásadního nepřijdu. Nakonec jsem to tedy dokoukal, ale film s takto prázdnými dialogy jsem ještě neviděl, asi nikdy nezjistím, co tímhle chtěli autoři divákům sdělit. A pak že je Tenet nepochopitelný. 1/10 (10.09.2020)

Výborně natočený mindfuck, u kterého si nejsem jistý co jsem 135 minut sledoval. Nenudil jsem se ani chvilku, ale těch WTF momentů bylo hodně. Je to zvláštní, je to zajímavé, je to něco co jste asi nikdy neviděli, přesto je to parádně natočené (kamera, práce s detaily, atmosféra, dialogy o všem a ničem, střih) a má to skvělé herce Buckley - Plemons - Collette - Thewlis. Charlie Kaufman je jako režisér a scénárista výborný, ale nejsem jsem si jistý, pro koho tento film natočil. Jestli pro sebe, nebo pro někoho, kdo pochopí každou myšlenku. Já to sice nejsem, nicméně film jsem si svým způsobem užil. (25.09.2020)

Sousloví 'nenávidět či milovat' už dlouho žádný hollywoodský filmový projekt tak nevystihovalo. Kaufman odmítá tendenční lineární vyprávění, přimyká k postavám, které v autě vedou intelektuální rozpravy, udržuje pozornost snovým asociováním různých obrazů a daří se mu zvláštním způsobem podněcovat zvědavost, jak to celé vlastně dopadne. Stále zřetelněji přitom dává najevo, že zde nepůjde v prvé řadě o složitou romanci, nýbrž startuje působivou časoprostorovou deziluzi a pokládá interpretačně silné otázky, jejichž zodpovězení se odsouvá a vlastně nikdy diváka prahnoucího po vysvětlení zcela neuspokojí. Do popředí vystupuje kromě dalších filozofujících či sebeuvědomělých rozprav milenecké dvojice hlavně hra s filmovými žánry, které pomáhají zpřehlednit a definovat každý z jednotlivých dějových bloků - návštěva u rodičů je v podstatě zkouškou Formanovy trapnosti a hororové paranoie, rozhovory v autě inklinují spíše k povídkovému podobenství a v závěru se dostává i na tolikrát vzývaný muzikál jakožto čiré filmové vyjádření, v němž se realistické hledisko již zcela rozpadá. A úplné finále nabízí až surreálné uchopení myšlenek a otevřeně apeluje na diváka, že je pouze na něm, aby si udělal v hlavě pořádek a předchozí dění zkusil individuálně dešifrovat. ___ S vědomím, že jednoznačná interpretace zkrátka není na skladě a že tenhle spíše pocitový než dějový snímek naštve mnoho sledujících, musím Kaufmanovi vyseknout uctivou poklonu. Neřadím se sice k nadšeným divákům, ne vždy jsem jevil stoprocentní zájem o to, co si postavy vlastně povídají, a samotné formální uchopení závěrečných klíčových minut mě poněkud minulo, ale v průběhu jsem pociťoval velký a upřímný respekt k filmaři, který se nebojí jít proti proudu a točit snímky s matoucím a záměrně nedivákým uspořádáním, jaké vznikaly v dobách uměleckých autorských osobností. Asi to ukončím apeluje na vaše nejniternější cinefilní i smyslové buňky, a přestože se vždy nesleduje úplně pohodlně a divákovi se spíše škodolibě posmívá, tak klíče k vlastnímu pochopení jsou rozesety doslova ve všech koutech a určitě není vyloučené, aby zcela obyčejný divák nemohl tenhle intimní zážitek o ztrátě identity, stárnutí a vnitřním psychickém souboji plně a zúčastněně procítit. Mně se to celkem povedlo a asi se nebráním dalšímu setkání, které může být zase úplně jiným filmem. 75% (19.09.2020)

Pokud se na tento film nezačnete dívat s myšlenkou, že se všechno odehrává v hlavě jednoho staříka, který tímto vlastně přemýšlí o sebevraždě, film vás bude asi neskutečně nudit. Co jsem z tohoto snímku pochopila je, že je důležitý uplně každý detail, každé slovo, jakýkoliv zvuk. Vše má velice důležitou spojitost a po větším zapřemýšlení to ten smysl opravdu dává, jen je třeba se soustředit. Jake a Lucy jsou vlastně jen takovými mentálními výtvory jednoho starého pána a zaroveň jedna a ta samá osoba. Proto občas ty nesouvislé dialogy nebo uplné odmlčení se od jedné scény k jiné. Lidská mysl je občas temné místo, takže když to pak někdo jako Kaufman, dokáže převést na filmové platno, může to na jednoho působit jako naprostá blbost. Mě se tento snímek v tomto ohledu líbil hodně a určitě oceňuji smysl pro každičký detail. - "How can a picture of a field be sad without a sad person looking sad in the field." (15.06.2021)