MartinS96

I od lidí, kteří s tímto filmem, zejména v oblasti scénáře mají velký problém, jednotně slýchám, že se jedná o český zázrak. Nejen pro to, že jde o tuzemský počin, v tomto pro nás neobvyklém žánru, jsem jej upřednostnil před Stvořitelem, Přízraky v Benátkách a dalšími snímky, které jsou souběžně s ním v kině. Už od prvních ukázek jsem totiž tušil, že se mi Bod obnovy bude líbit, netušil jsem však jak moc. Za jeho vizuál jej chválí snad úplně každý, já jen zmíním, že fantasticky vypadá i ve scénách, které nestojí na opulentním CGI. Je totiž skvěle nasvícen a nápadité pohyby kamery, která občas nadužívá malou hloubku ostrosti, jsou oku lahodící, ale přitom ne zbytečně okázalé. Kameraman Filip Marek je pro mě jedním z velkých objevů, hned vedle očividné hlavní dvojice, režiséra Roberta Hloze a herečky Andrey Mohylové. Za to, že film nejen skvěle vypadá, ale i zní je potřeba pochválit jednak zvukaře a ani hudba Jana Sléšky rozhodně nezaostává svojí kvalitou vůči ostatním aspektům pozadu. Vrátím-li se ke scénáři, tak jej sice nemůžu označit za nejsilnější stránku filmu, ale ani mi nepřijde, že si kritiku, kterou dostává zaslouží. Co mě totiž velmi mile překvapilo je celková struktura děje a to jak dramaturgicky skvěle je tento film zvládnutý. Od začátku až do konce jsem byl strhnutý a s nadšením očekával kam bude děj nadále směřovat. Náročnější diváci od filmů tohoto žánru očekávají také filozofický přesah, což je také jedna z výtek, kterou jsem k němu zaznamenal. Ani zde však nebudu s mnoha souhlasit, pravdou je, že takových myšlenek film podněcuje vcelku málo, ale jak se toho nakonec zhostil a ukázal tak oba možné pohledy na možnost obnovení lidského života mě vcelku uspokojilo. Tvůrcům je také vytýkána přílišná inspirace jinými slavnými Sci-Fi tituly, což pro mě nebylo příliš patrné a zároveň samotný hlavní koncept mi přišel dosti originální. Jedna z věcí, kterou jsem si na celém filmu užíval snad nejvíce, je také nápaditost ohledně designu předmětů a technologií, které jednak působily účelně a smysluplně, ale také v horizontu cca dvaceti let proveditelně. Opravdu nepamatuji, kdy jsem byl z hraného českého filmu naposledy takhle nadšený. 9/10

Tak takhle ne. Další vcelku slibně vypadající závodní film nakonec dopadl tak, jako když zkombinujete všechny neduhy hollywoodských produkcí, směřujících zejména k naprosto zbytečné dramatizaci. Gran Turismo je šablona všech šablon a i když si na to většinou nestěžuju, tak i jeden kýč vedle druhého, což mi vadilo nejspíš proto, že se z něj film jen málokdy vykoupí něčím, co by mě potěšilo. Nejvíc do očí bijící je pak slovy čtvrté dokončení závodu, kdy hlavní představitel dojede na vysněné pozici tak, že svého posledního soupeře pokoří až na fotofiniš na cílové čáře. V celkovém součtu na průměr s těží dosahují i herecké výkony, Madekve je nevýrazný, Bloom přehrávající, Harbour OK a zachraňuje to až MVP celého filmu Djimon Hounsou. Viuzál v trailerech také lákal na lepší podívanou, Blomkamp zbytečně nadužívá záběrů z dronu, jindy stříhá zběsile moc a to vše jen v případech, kdy se jedná o opravdové záběry, opravdových aut, kterých jsem právě čekal ve filmu více. Když dojde na CGI, je to do očí bijící a nehoda již nechvalně proslulého Schulina vypadá naprosto katastrofálně. Plusem rozhodně je, že ani vzhledem k docela dlouhé stopáži se člověk nenudí, děj zejména v první polovině staví před hlavního hrdinu jednu výzvu za druhou, jejichž zdolávání je docela urychlené, že si až člověk říká, co pro něj tvůrci chystají do poloviny druhé. Bohužel je to závěrečný závod na okruhu Le Mans, který tvoří jedna reálně nasnímaná zatáčka z tohoto okruhu, digitální Mulsanne Straight a zbytek jsou jen úseky Hungaroringu maskující se za zmíněný slavnější závodní okruh. Bohužel Gran Turismo zůstává proklatě daleko za Le Mans '66 a Rivaly, někde v propadlišti dějin šedého průměru, spolu s dalším herním titulem zvaným Need for Speed. 6/10

Nejlépe mé pocity nabyté z kina vyjadřuje věta: „Užil jsem si to, ale přesto jsem zklamán.“ Cruise s McQuarriem v posledních letech a zejména v Mission Impossible dělají akčnímu žánru medvědí službu stejně jako Keanu a Stahelski. Na těchto případech je lze vidět, že není možné na úspěch navazovat do nekonečna, protože i když se sebevíc snažíte, jednou to buď přeženete a nebo se toho divák prostě přejí. Vrchol Johna Wicka dle mého přišel s druhým dílem a M:I svůj peak zaznamenala v předešlých dvou dílech. Provedení akčních scén je stále na vysoké úrovni, jen právě diváka už tolik nešokují a navíc se zdá, že se o to snaží čím dál víc. Výsledkem je horší pocit z jejich poctivosti, když si tvůrci zase o trochu víc a hlavně zbytečně pomáhají berličkami v podobě CGI. Hlavní problém sedmé Mission Impossible ale ční ve zvolené hrobě, jíž Ethan Hunt a jeho parta tentokrát čelí. Ačkoliv se může zdáti v zasazení do dnešní doby aktuální, působí nehmatatelně, nedůstojně a především divák nemůže úplně tušit, čeho všeho je reálně schopna. Takže Tome a Chrisi, příště bych prosil spíše návrat ke kořenům. 7/10

Film jako médium jsem vždy považoval za nejlepší formu k odvyprávění příběhu a tedy i k tomu určené. Trojúhelník smutku, ale na tento hlavní aspekt filmu naprosto nehledí a jakožto uvědomělá satira se výhradně soustředí na kritický komentář aktuálních problémů společnosti. Kdyby tím netrpěl samotný příběh, neměl bych s tím žádný problém, jenomže snímek ani tuto roli naprosto vůbec nezvládá. Svou kritiku předkládá tak nechutně okatě, aby jí snad pochopil i nejméně chápavý divák, který si pustí nový film s Woodym Harrelsonem. Jelikož Östlund naprosto nedbá na odvyprávění byť prostého příběhu, řadí za sebe scény tak nesouvisle, že každá působí jako samostatný skeč, opodstatněný pouze možností odškrtnout si další problém na který chce poukázat, což navíc působí podobně nuceným dojmem jakým jsou dnes obvykle tlačeny rasové a genderové kvóty. Až jako minoritní problém shledávám, že jako satira není vůbec vtipný a jakožto oceňovaný film totálně bez režijních nápadů. Téměř před dvaceti lety zlatou palmu v Cannes vyhrál Pulp Fiction, film který možná nemá žádný přesah, ani inspirativní příběh, ale zábavnou formou představil, či redefinoval nelineární strukturu vyprávění, kterou se mnozí inspirovali a na film jako takový vzpomínají dodnes. Stejná cena pro Trojúhelník smutku pouze poukazuje na fakt, jak moc se film oceňovaný kritikou od té doby posunul do prdele. 2/10

Mrazivý, vtahující, neúprosný, brutální, napínavý, zneklidňující, všemi těmito přídavnými jmény lze vystihnout ultimativní počin v thrillerovém žánru, kterým Scorseseho Mys hrůzy bezpochyby je. Zneklidňující hudbou, precizním střihem a záběrováním, i svým naturalistickým pojetím přesahující do žánru hororového. Podpořeném démonickým vyobrazením hlavního tyrana s podobou Roberta De Nira, jehož výkon, i přes malinko nešťastně zvolený akcent, musí být řazen mezi absolutní špičku tohoto typu postav a jak už bývá u Martina zvykem, ani zbytek herců pozadu předvedeným projevem nezaostává. Remaky, pokud je k nim přistupováno podobným způsobem dávaly a budou nadále dávat smysl. V tomto případě zejména došlo k tomu, že si schopný tvůrce vybral jemu snad nejvhodnější projekt, který nakonec zrealizoval, tak jak by snad nikdo jiný nedokázal. Nejlepší thriller, jaký jsem kdy viděl řadím na mistrův piedestál hned za můj oblíbený Prokletý ostrov. „I am going to teach you the meaning of commitment. Fourteen years ago, I was forced to make a commitment to an eight by nine cell, now you are going to be forced to make a commitment. You could say I'm here to save you.“ 9/10

Pro českého diváka jeden z nejočekávanějších, pandemií odsouvaných filmů, konečně dorazil do kin a je tak možné udělat si obrázek o zdaleka nejdražším filmu české produkce. Vzhledem k tomu, že už se nějakou dobu snažím vyhýbat trailerům, na akci založených filmů, upřímně jsem netušil co od toho čekat. Historické filmy, přestože na přelomu tisíciletí dokonce vyhrávaly Oscary, se dnes již skoro netočí, když ale nějaké vzniknou, patří nejen k tomu nejlepšímu z daného roku, ale zároveň paradoxně i k těm největším finančním propadákům. I přes tento několikrát potvrzený fakt, Petr Jákl vyrazil do boje vstříc silné dávné i nedávné konkurenci, ale i s vidinou, že se jeho počin nejspíše v kinech nezaplatí. Co víc, natočil ho o českém vojevůdci, v české zemi a nejen naši filmografii tak chtěl přiblížit, obsazením světových hvězd celému světu. I přes zmíněný, na české poměry astronomický rozpočet, je z filmu na první pohled patrné, že jeho velká část padla právě na honoráře těchto hvězd, což svým způsobem film jako takový automaticky vyřadilo z boje s těmi nejslavnějšími milníky tohoto žánru, ale naopak si pojistil možnost uvést film mimo naši republiku a v neposlední řadě, udělal první krok ke kvalitnímu ztvárnění postav, což považuji za silnou část tohoto filmu. První polovina snímku se v mých očích pohybuje ve velmi průměrných vodách. Bitvy a jednotlivé souboje jsou nepřehledné a prakticky ničím nedůležité, představení postav nezajímavé a rozvoj příběhu minimální. Vše se ale změní právě zhruba v polovině, kdy v jedné bitvě film nastíní Žižkovu pověstnou mazanost v boji s početnějším a lépe vybaveným nepřítelem a nedlouho poté dodá důvod k slibované romanci, ke které jsem do té doby žádný nenašel. Až poté ale následuje scéna, ze které jsem měl ten potřebný kulervoucí pocit, kdy hrdina prokáže své nadřazené bojové dovednosti, ale proti přesile, přes nehynoucí zápal nemá šanci. Zde dojde také k momentu vzepření se obyčejného lidu a k prozření, proč lidé Žižku vlastně tehdy následovali. Pochválit za druhou polovinu musím i příběh s chytře rozehraný několik stran. Přišlo mi také, jako kdyby byly akční scény točené chronologicky a Jákl se za pochodu s každou z nich učil, jak tu další natočit o něco lépe. Napůl bych rozdělil i hudbu, která v akčních scénách zněla nepříjemně a nevhodně, ale v poklidných scénách působila právě naopak a pověstné „Kdož sú boží bojovníci.“ mi vehnalo mráz na záda. Jákl bohužel není tak šikovným režisérem, aby vše od začátku ukočíroval a celý film natočil opravdu světově, něčeho takového by byl schopen snad jen Jan Svěrák před dvaceti lety, přesto pro mě Žižka skončil jen o pověstný stupínek níže, než King a Outlaw King. 7/10

Příběh cesty Jana Kollera z fotbalového pralesa až na úplný vrchol, se všemi vzestupy a pády má opravdový hollywoodský potenciál, že si to až doteď nikdo pořádně neuvědomil je celkem šokující. Vlastně jsem si to neuvědomoval ani já sám, protože i vzhledem k nevelkým filmařským zkušenostem Petra Větrovského jsem od filmu neměl příliš vysoká očekávání. Hodnotit dokument o takto úspěšném sportovci, jež si navíc prožil dříve zmiňovaný příběh je velmi složité, jelikož ve výsledku, pejorativně řečeno, jde vlastně jen o to, jak to celé poskládat dohromady. Tím bych ale nerad režiséra filmu zdiskreditoval, protože o tom vlastně dokumentární disciplína je a je podobně pošetilé neuznávat Asifa Kapadiu za Sennu. Pochvaly musejí začít u samotného námětu a také u schopnosti sehnat velké množství pověřených respondentů a obrazit s filmovým štábem půlku Evropy za cílem dostat je do filmu. Konečné pochvaly tedy míří k už zmíněnému „jak to celé poskládat dohromady“, protože to se zdařilo velmi slušně. Jasně, že při porovnání s těmi nejlepšími sportovními dokumenty to po technické stránce není ta úplně nejvyšší úroveň, ale když film zhodnotím čistě emotivně, tak mi prostě stačí pustit hýbající se obrázky, jak český Honza střílí góly těm nejslavnějším týmům v těch nejdůležitějších chvílích, nejdůležitějších zápasů s dobře zvolenou hudbou a začnou mi stékat slzy po tváři, ač se snažím sebevíc je zadržet. 8/10

Až nečekaně jsem si tím protrpěl. Čekal jsem, že u takto velkého, kvalitně hodnoceného životopisného filmu o největší legendě Rock'n'rollu budu od začátku strhnutý, párkrát jsem si i vyčítal, že jsem na to do toho kina nevyrazil, ale nakonec jsem rád. Přestože mnoho aspektů tohoto filmu představuje vysoký hollywoodský nadprůměr, zejména co se hereckých výkonů hlavní dvojice týče, nedokázal jsem se přenést přes tempo a střihovou skladbu, kterou autoři projektu zvolili. Film se neskutečným tempem valí kupředu a zachycuje velmi dlouhé období života hlavního představitele, avšak pro mě jakoby v žádném z momentů jeho kariéry nesetrval dosti dlouho aby to nakonec dalo do kupy ten velký příběh. Baz si tak dlouho pohrával s obrazovými prvky, rozdělením obrazu na třetiny a všeljakými přechody až nakonec vyprodukoval 160 minut dlouhý videoklip s nezajímavým vypravěčem a pro mě se tak vytvořil film k neukoukání. Celkem zklamání a Top Gun tak dál v tomto roce vyčnívá daleko, daleko nad ostatními v tomto prozatím jinak mizerném filmovém roce. 6/10

Nikdy jsem úplně nebyl fandou frenetického režijního stylu Tonyho Scotta, který si osvojil na přelomu století, ale jestli se do některého z jeho filmů hodí, tak je to právě tenhle. Jeho tempo dokazuje i nadprůměrná hodnota 29 střihů za minutu, podle Douglasova počítadla. Chaos je navíc umocněn prací s kamerou, využívající rychlé pohyby a zoomování. Třešničkou na dortu je produkce enormních rozměrů, kdy na takhle relativně malý film s minimem vizuálních efektů údajně padlo 100 milionů dolarů a je to na něm setsakra vidět. Počet vrtulníkových záběrů v takhle krátkém filmu musí být na jeho délku snad rekordní. Jeho největší zbraní je ale maximální napětí, ve kterém Tony dokazuje své umění zachytit, nastříhat a ozvučit horor, takový o jenž se podobně úspěšně pokoušel Nolan v Dunkirku. Navíc ve filmu dobře fungují i minipříběhy hlavních postav s příjemným dojetím na konci. Velmi pěkný hrdinský příběh, byť natočený naprosto odlišně, relativně podobný Sullymu. Po druhém zhlédnutí přidávám hvězdičku. „This ain't training. In training, they just give you an F. Out here, you get killed.“  9/10

Opravdu mě začíná znepokojovat, že pokud se nějaký autorský režisér snaží o vážněji pojatý horor, či jiný artově směřující temný žánr, vždycky to nakonec skončí ideou, která ne mě působí tak, jakoby si x lidí sedlo ke stolu a vymýšlely ty nejvíc bizarní návrhy, jaké je můžou jen napadnout. Nakonec je pak vybrán ten vůbec nejvíc šokantní, ujetý a debilní zároveň. Přitom první půlhodina je velmi líbivě a poutavě nasnímaná, anglický venkov s přesaturovanými barvami tomu ve formátu 1,85:1 velmi sluší. Po prvním náznaku toho, kam film se svou zápletkou směřuje, jsem si dokonce vzpomněl na Uteč od Jordana Peelea, ten ale ve svém dodnes uznávaném, oscarem ověnčeném titulu svou fantazii zkrotil o mnoho lépe. Jsem vcelku rád, že jsem si včas všiml detailu, díky kterému jsem byl na závěrečnou „subpointu“ připraven, to s čím se autor projektu nakonec vytasil, je ale totální bullshit, který film poslal od odpadních vod. Garland jako režisér pro mě tedy v tomhle bizáru dalece překonává sebe sama jako scénáristu, což je profese, u které tak slavně začínal. 0/10