Asi to ukončím

Do příjezdu ke střední škole se jednalo o film roku s jednou z nejděsivějších hororových scén, co jsem za dlouhou dobu viděl, čímž mám na mysli celou návštěvu na statku u rodičů. Tato sekvence působí jako v loopu puštěná konkrétní scéna z Mulholland Drive, kde se protagonistky vrátí domů z divadla s nalezeným klíčkem od modré krabičky a je opravdu velmi nepříjemně nasnímaná (zdálo se mi to, nebo některé pohyby postav byly schválně zrychlené?). Se vstupem do prázdných chodeb školy se pak bohužel film promění už v čistou alegorii o tanci a zpěvech, čímž se z dosavadní americana nightmare odbočí někam do světa obligátní ironie (čemuž se alespoň dle wiki synopse kniha vyhne a já jí tím pádem chci a hned), což je přeškoda, nicméně v rámci Netflixu se jedná o fakt jetej úlet, kterýho si je třeba vážit. Navíc stejně jako doposud téměř všechny Kaufmanovy filmy se i tento odehrává v cyklickém surreálném světě sestaveném z neuróz, fóbií, masek, frustrací a vyčerpání, se kterým mluvíme celkem podobnou řečí. (15.09.2020)

Dokonalý paradox. To neustálé režisérovo přidrzlé obcování s divákovou trpělivostí (snad bych se dokonce ani nebál napsat, že z určitého úhlu pohledu jde vyloženě o znásilňování kulturního zážitku!) se totiž ve finále přetaví v nepopsatelně osvobozující pocit a pokorné pochopení, a zatím nic mi letos nepřineslo tak intenzivní odměnu, jako závěr tohoto klenotu. [Netflix] (22.09.2020)

Charlie Kaufman zase posunul hranice toho, co pribeh na filmovem platne muze unest. Chvilemi to bylo az nesnesitelne. Pohled do mizerie, umrtnosti a do beznadeje lidstva. Jessie Buckleyova hrala dokonale ten typ stale negativne naladene zeny, ktery nemam rad.Ale mela hodne vynikajicich filosofickych postrehu o zivote.Kaufman přichází s hořkým ohlédnutím za mezilidskými vztahy: takovými, které nás díky vzpomínkám a pocitům mohou věznit i dlouho poté, co skončily. Jako noční můra. Příběh je založený na stejnojmenné knize kanadského spisovatele Iaina Reida. Pár, který se seznámil teprve před několika týdny, vyráží na venkov v americkém státě Oklahoma, aby poprvé navštívil Jakeovy rodiče. Večer s nimi všem zúčastněným přinese groteskní, nepříjemnou zkušenost. Slova jsou zbraně a krycí manévry, tchán a tchyně obyvateli domu hrůzy. Celý snímek je skládačka. Nejen individuální pojetí času, dokonce i základní perspektiva zůstává také po zhlédnutí otevřenou otázkou. Není to ale film surreálný, nýbrž racionální. Popově chytrý. Charlie Kaufman dovedně šifruje svá sdělení a klade nápadité divácké pasti. Kdo je muž dívající se z okna? Hledí hrdinka skrze čas na sebe samotnou v jiné dimenzi? Ten proces dekódování je třeba si užít, protože v něm spočívá značná část síly a originality díla. Po rozklíčování struktury Kaufman sděluje hlavně pocity: obavu z toho, jak člověka zatěžují komplikované vztahy, z křehkosti jedince a chřtánu samoty, který hrozí každému. (18.10.2020)

I’m Thinking of Ending Things je Kaufmanova esej o čase, stárnutí a, jako vždycky, identitě. Současně je to metahra se žánry a postupy, nabitá intelektuálními “popkulturními” odkazy a aluzemi, která i v těch okamžicích hry na něco jiného funguje lépe, než většina filmů daného žánru. Scenáristický majstrštyk, režijně obsedantně vypiplané a herecky přesné. Pecka. (04.09.2020)

Tuhá káva. Čo to vlastne bolo? Surreálna, snová, filozoficko-existencialistická hororová poetická esej, ktorá prostredníctvom podivného vzťahu zobrazuje márnosť ľudského snaženia, života a neodvrátiteľnosť plynutia času a príchodu smrti? Alebo je to o tom, že si myslíme, že žijeme vlastný život, hoci je to len akási vykonštruovaná umelá fantázia, prebratá z rôznych iných myšlienok, kníh a filmov? O tom, že si nahovárame, že každý z nás je originálny a jedinečný, ale v skutočnosti sme zameniteľní, neúprimní a nič vlastne neznamenáme? O tom, že šťastie dokážeme (možno) nájsť len vo svojej fantázii, ale tým nič na svojom osude nezmeníme? Že sa napokon musíme zmieriť s nevyhnuteľným? Že vlastne ani tú fantáziu nemáme pod kontrolou a rozpadá sa nám pod rukami? Že ľudský život je vlastne fraškou a tragédiou? Ešte si to nechám prejsť hlavou. O I'm Thinking of Ending Things by sa dalo veľmi, veľmi dlho diskutovať A to mám rád. Dostalo ma to. Pohltilo. Parádne mrazivá atmosféra a sebavedomá réžia autora s jasnou víziou. Jessie Buckley je fantastická (a ostatní tiež nezaostávali). (04.09.2020)