JimmyII

Dlouho jsem váhal, jak Zabijáky rozkvetlého měsíce ohodnotit. Na jednu stranu je to film vypravující fascinující skutečný příběh, film vizuálně a výpravně nádherný, ale taky film neobhajitelně dlouhý a dramaturgicky ne úplně ukočírovaný. Nevadí mi a priori dlouhé filmy, ale tady jsou první dvě hodiny de facto úvodem, zatímco klíčová poslední část je příliš zkratkovitá. K tomu mi hodně nesedl DiCaprio, který tentokrát přehrává, a herectví Lily Gladstone mě sice bavilo, ale moc jsem nepochopil, proč je její postava taková, jaká je. Hodně hraniční čtyři hvězdičky.

Scottova Napoleona je těžké hodnotit. Nemusíme se bavit o tom, že je natočený jistou rukou, ačkoliv někdy působí trochu moc ošklivě digitálně. Nemusíme se bavit o tom, že je Joaquin Phoenix skvělý herec, i když občas vyvolává dojem, že moc neví, jak Napoleona hrát. Ale měli bychom se bavit o tom, že je Scott rozkročen někde mezi historickým eposem, ale přitom absolutně a vědomě kašle na skutečnou historii, a satirou skoro ve stylu seriálu Veliká. V druhé poloze to pak funguje, Phoenixův neurotický, dětinský a urputný Napoleon funguje. Jenže těch momentů je šest do tuctu, zatímco převládá spíše nelogické skákání od jedné události k druhé, často bez jakéhokoliv dobového či politického kontextu nebo motivace postav, které se náhodně objevují a zase mizí. Zůstává takový nedodělek, který sice může bavit, ale chybí mu hloubka.

Samozřejmě v konečném důsledku je Beef extrémně přitažený za vlasy, ale když na tuhle hru přistoupíte, dostanete chytrou, podvratnou a hodně černou satiru, která vás bude setsakra bavit.

Oppenheimer je velký film. Nejen stopáží nebo významem zvoleného tématu, ale především precizní filmařinou. Kdo jiný než Nolan by měl v dnešní době natočit takhle klasický, poctivý biják. Důmyslný scénář nechává diváka dlouho v napětí, výborné herecké výkony (hlavně Murphyho, Pugh, Damona a Downeyho Jr.) fascinují a vše umocňuje vynikající hudba, zvuk a střih. Velký film, velký zážitek.

Roztomile podvratná satira, která je nečekaně chytrá a vtipná. Nápaditý scénář Gerwig a Baumbacha doplňuje skvostná výprava a skvělé duo Robbie a Gosling. Thumbs up Mattelu za schopnost udělat si ze sebe srandu a uchopit Barbie film zrovna takhle.

Ne, nějak to pro mě nefungovalo. McDonagha miluju a Víly jsou vizuálně i herecký nádherný film, který je ale úplně obsahově vyprázdněný.

Čekal jsem teda větší zábavu. Nebo takhle, D&D je zábavný film, ale zdaleka nenaplňuje ani svůj potenciál, ani ohlasy, které ho provází. Vyloženě jsem se ani jednou nezasmál, ale spíš se celou dobu pousmíval. Chápu, že děj kopíruje strukturu her na hrdiny, ale neustále oddalování hlavní akce, ke které se směřuje od začátku, mělo spíš opačný účinek než tvůrci zamýšleli. A takhle je to se vším. Mohli to být, jak tady mnozí píšou, Strážci galaxie z fantasy světa, ale nejsou. Je to slušná, zapomenutelná zábava na jeden večer.

Totálně nadupaná čistokrevná zábava, která potěší malé, velké, i zkušené pařany-pamětníky. Film nemá hluchou minutu, pořád se něco děje a zápletka se žene kupředu. Jasně, je jednoduchá a přímočará, ale není to na škodu. Není tu nějaké zbytečné moralizování, není tu infantilní humor, zato spousta pomkrávání, akce a easter-eggů.

Aronofského nejnovější film, který napsal Samuel D. Hunter podle vlastní divadelní hry, jde na dřeň emocí. Z podstaty věci tak činí velmi komorně, divadelně, a tak je potřeba k němu přistupovat. Podmanivou kamerou dvorního Aronofského kameramana Matthew Libatiqua sledujeme rutiní činnosti Charlieho v jeho (až na poslední scénu) potemnělém bytě, zatímco za okny převážně prší a vše podkresluje vtahující a s motivem moře pracující hudba Roba Simonsena. Dvojsečnost Charlieho, který vzdal svůj vlastní život, ale přesto neztrácí svůj optimistický pohled na svět a víru v lidstvo, fenomenálně zosobňuje Brendan Fraser, jehož herectví lze jen těžko popsat slovy - je to jeden z nejlepších výkonů minimálně posledních let. Málokdo by dokázal Charlieho vystihnout tak, jako Fraser, v jehož modrých očích je tolik smutku i lidskosti zároveň. Zdatně mu sekunduje zejména Hong Chau, ale i Sadie Sink, takřka jediné další postavy komorního dramatu. Během necelých dvou náročných hodin z diváka vyždímou všechny emoce, vždy ale vkusně a civilně, až přijde strhující a katarzní závěr, který je jednou z nejsilnějších scén poslední doby.

Zcela průměrně vystavěný a natočený dokument o zajímavém tématu, které ale vlastně neví, jak správně uchopit. A tak po něm jen tak klouže po povrchu, aniž by se dobral k nějaké myšlence. Slabší tři.