Posledná noc v Soho

Edgar Wright si zase zkusil jiný žánr. Tentokrát je to lehce ponurý thriller s nádechem 60. let. Hned mě napadlo přirovnání k Černé labuti, kterou moc nemusím. Taky místy nevíte, co je pravda a co ne. Film vypráví o mladé Ellie, která se v Londýně snaží stát módní návrhářkou. Začne mít vize z minulosti o jedné záhadné dívce a nemůže se jich zbavit. Snaží se vypátrat, co se s ní stalo. Díky tomu se dostane na temná místa a ohrozí tím svůj vlastní život. Celá ta stylizace do 60. let je sice pěkná, ale zbytek už mě tolik nebavil. Zachraňuje to až konec. Taky to má výrazný hudební podkres jako většina Wrightových filmů. "To je ale sladké jméno." (01.12.2021)

„London is a bad place.“ Obzvláště pro ty, co nedosáhli na sen a žijí noční můru.. Neon Demon pro děcka, ve kterém obsah předem vzdal pokus o nějakou bližší spolupráci s formou a ve finále si opakovaně sám naběhl na nůž. Společným znakem příběhu a Wrightovy líbivé retro stylizace může být ten všudypřítomný „teenage-friendly paint“, jenže pak se není co divit, že i s tím podtextem sexuchtivých -steinů, na které má dojít podle zásluh, tohle Soho moc nenabídne.. (25.01.2022)

Jedna z najintenzívnejších jázd tohto roka, možno aj viac ako iba tejto sezóny. Štylistické pohladenie zasadené do čoraz viac hororového prostredia, kde je takmer každá scéna skvelým materiálom pre rozbor. Tých odkazov, predovšetkým na žánre a subžánre, je tu veľké množstvo, ak sa budete báť, že sa to akosi dlho nechce "prepnúť" do toho sľúbeného gialla, tak sa dočkáte. Osobne mi duchárske pasáže pripomenuli Carnival of Souls, ktorý sa v spojitosti s filmom nespomína, na rozdiel od ďalších jednoznačných inšpiračných zdrojov. Osobne je pre mňa Last Night in Soho filmom o klamlivej predstave o nostalgii, my to u nás pociťujeme špeciálne snením našich dôchodcov o "zlatých dobách" komunizmu, Thomasin čaká trpké precitnutie ohľadom šesťdesiatok. (13.11.2021)

Edgar Wright se podivných, provokativních filmů nebojí a stále se snaží někam posouvat. S Baby Driverem po Cornetto trilogii ubral na humoru a zůstal u podvracení žánrových vzorců, výsledkem však byla hezky natočená průměrnost, která se vám po skončení filmu vykouří z hlavy. A s Poslední nocí v Soho je situace velmi podobná. Wright vychází z klasického příběhu o nevinné dívce, která se přestěhuje do velkoměsta a ocitá se v pavučině jeho temných sil, na niž reaguje únikem do snového světa – jenž se však nevyvíjí úplně optimálně. Wright samozřejmě stále výborně vypráví obrazem, dovede pečlivě zvolit soundtrack (tentokrát ve stylu 60. let) a je vidět, že má předlohy dobře nakoukané. Thomasin McKenzie už poněkolikáté přesvědčuje o svém talentu a Anya Taylor-Joy si roli vrstevnaté femme fatale zjevně užívá. Oproti částečně podobnému Neon Demonovi se však Wrightův civilizační horor rozhodl nespoléhat na přílišnou otevřenost, a tak během nadměrné, bezmála dvouhodinové stopáže nakonec divákovi všechno vysvětlí až do úmoru. Ze směsi nápadů a podnětů pak zůstane dojem, že Wright sice umí točit, ale pro vstup mezi nejvyšší režijní extratřídu mu stále něco chybí. (06.11.2021)

Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu. (03.11.2021)