Réžia:
Edgar WrightKamera:
Jung-hoon JungHudba:
Steven PriceHrajú:
Thomasin McKenzie, Anya Taylor-Joy, Matt Smith, Diana Rigg, Terence Stamp, Synnøve Karlsen, Lisa McGrillis, Rita Tushingham, Michael Jibson, Andrew Bicknell (viac)VOD (2)
Obsahy(3)
Režisér Edgar Wright nakrútil psychologický thriller o dievčati (Thomasin McKenzie), ktorá prišla do Londýna študovať módne návrhárstvo. Jej štúdium zásadne narušujú znepokojujúce nočné vízie. V nich sa vracia v čase zo súčasnosti do šesťdesiatych rokov a stretáva tu očarujúcu začínajúcu speváčku (Anya Taylor-Joy), ktorej čaru podľahne aj ona. Sú to len sny, alebo sa jej prihovára minulosť? Dievča musí nájsť odpoveď za každú cenu, zvlášť preto, že tieto vízie sú čím ďalej znepokojujúcejšie a začínajú ju ohrozovať. (Cinemart SK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (436)
Od Wrighta jsem kdysi viděl jen přeceňovanou Jednotku rychlého nasazení, jinak nic, na filmu mě lákalo ústřední herecké duo a zklamán jsem nebyl. Film o hadřících, postavený na předělávkách kultovních šedesátkových hitů, by byl málo snad na každého tvůrce. Jsem rád, že se vyprávění od počáteční jednoduché situace, kdy mladá žena jede sama do Londýna, změnilo v téma o temnotě v lidech i snech. Horor mě bavil. ()
„Křídla má zlomená, dívenka naivní, bolavá, schoulená, prasáci na i v ní.“ Londýn v kvasu, staré hudební pecky a zlatá šedesátá léta jak vymalovaná. Sny, pech a HOCHŠTAPLEROVO OKÉNKO: [][] Vítej v Soho a v mé náruči, holčičko slávychtivá, máš k tanci a zpívání vlohy? Až ke hvězdám vzlétneš, jen roztáhni křídla... a nohy. [][] Btw, tohle Jack zkusit na zasněnou Pearl, tančící na na slámě s vidlemi... Se svými sny však zápasila i sympaťanda Elois. Studentskou kolej ŠChH, šrumec, chlast, hampejz, vyměnila za podnájem U zpruzené báby. Do okna jí ve vteřinových intervalech bliká neonový poutač (z toho by mi hráblo), z gramofonu se line retro a modro-červené schizofrenní sny jsou výtahem do minulosti, nebezpečně prolínající současnost. Elois si v zrcadle zálibně prohlíží cucflek na krku a přemýšlí, kdo to byl. Nesmělý John? Lev salónů verbal? Ošklivý Omnibus nebo jiný z vošoustů bez ksichtu, co ji každý večer honí uličkami Soho? V posledku snad ta stará čůza, co jí zakazuje pánské návštěvy?! Jj, když má bába doma prkna (!), která měla znamenat svět... dávám pět. ()
Edgar Wright je jeden z nejlepších mladších režiséru současnosti a tady ukazuje svoji ohebnost, rozsah a schopnost kloubení žánru. Film o přehnaném idealizování minulosti nebo vlastně čehokoliv. Nic není tak krásné, jak si to člověk maluje ve své mysli. Horor fungující hlavně skrze nehmatatelné strachy, které jsou pro mě o to děsivější. Jako například strach z toho jít spát nebo z nemožnosti rozeznat reálné od nereálného. Člověk má však největší strach o hrdinku Ellois, perfektně ztvráněnou Thomasin McKanzie i Anna Taylor Joy jako dívka z minulosti je naprosto skvostná. To vše je skloubeno v úžasné režii a stylu Wrighta. Jen ten spolužák John, mohl být krapet prokreslenější! ()
Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu. ()
Svěží a důvtipné posouvání se od žánru k žánru, tak jak je tu naprosto věrně a přiléhavě vylíčil Matty, a také eskalování a přebarvování atmosféry i celá audiovizuální stránka Wrightova posledního podniku mě skoro do poslední chvíle těšily, bavily a zároveň napínaly, protože i při tom všem důsledném přepeřování držel ve hře slibně se vyvíjející scénář - jenže banální, pramálo promyšlené finále s triviálním happy endem pro mě celou tu rafičenou parádu dokonale shodilo, splasklo a zabilo. Hlavně proto, že totálně vyšuměla od začátku silně akcentovaná, tajemstvím opředená rodová ženská linie babičky-matky-dcery, stejně jako motiv psychicky narušené matky. A nakonec i motiv neznámého otce, s nímž se tam operuje, zůstal ležet na stole jako vynesená, ale nezahraná karta. Čímž pádem se všechny ty různé zdánlivě významné průpovídky o matce, ať už od babičky nebo od Ellie, jeví jako povrchní žvanění bez obsahu a bez hloubky, nedozvíme se, co se matce v Londýně stalo, ani s kým měla dceru, ani proč se zabila, přestože je-li Ellie tak citlivá a zvláštní, určitě by to všechno muselo hrát svou roli v jejím pobytu, stejně jako to, kdo je, nebo byl, jejím otcem. Ale ne, ona místo toho nacítí jen příběh relativně náhodně potkané a pro ni cizí Londýňanky, a její vlastní naznačená rodová story zůstane filmem nepochopitelně, nelogicky nezapracovaná, úplně pominutá. Samotný happy-end, který by sám o sobě byl jen odskokem do dalšího žánru (tentokrát asi do self-made woman story a romantického slaďáku), by vůbec nevadil, naopak, ale to přehlíživé odignorování vlastnoručně zasazených motivů, které by měly být zákonitě důležitější, takže divák (já) celou dobu čeká, jak se nakonec kongeniálně propojí s příběhem Alexandry-Sandie (byl Elliin otec Lindsey? Jack? děly se matce podobné věci jako jí? co neustála? a jak to souvisí s babičkou, evidentně velkého světa znalou, ale žijící daleko od Londýna?), je nakonec krutě zklamaný: aha, takže babička prostě jenom ničemu nerozumí a těší ji, že se vnučka prosadila jako návrhářka a má hodného kluka, aha, takže matka byla asi jenom psychicky labilní vesničanka, jejíž důvod pro sebevraždu ani nestojí za zmínku, aha, takže kdo je Eloisiným otcem, jsme se vůbec nepotřebovali dozvědět - nehledě na to, že nedává valný smysl ani jedna možnost, a zbytečně to divákovi (mně) vrtá hlavou, kdy ji vůbec stihla mít. Před etapou v Londýně, v rodné vsi, by to s neznámým otcem byl úplně jiný příběh na úplně jiný film, a v Londýně, když se v něm zabila ve chvíli, kdy Eloise bylo sedm let a přitom se do Londýna s matkou podívala jako malá jen jednou, je to taky krapet překombinované. Tak či tak je nutné hodně a bezvýsledně spekulovat (možná byla v Londýně promiskuitní, možná nedobrovolně, aby se prosadila, možná nechtěnou dceru odložila u babičky, a zase se do města vrátila jako můra k plameni - ale proč? a proč by na ni dcera i matka vzpomínaly tak milounce, nezakaleně?), nebo se na to zpětně radši vykašlat - tak ani tak ale nejde zakrývat zklamání, scénář ve finále naprosto pohořel a srazil celý film do stoupy, nemluvě o tom, že pak i jeho morální vyznění, o které v poslední fázi (posledním tažení) ještě ke všemu zausiloval, zbanální, zprůměrní a samo se odkope. Škoda. A víceméně souhlas s DaViD'82, který to, co je na filmu nejvíc tristní, navíc popsal výstižněji než já a méně slovy. (kino Atlas, ČSFD projekce) *~ () (menej) (viac)
Galéria (42)
Zaujímavosti (18)
- V baru, kde pracuje Eloise (Thomasin McKenzie), točí podle štítku na pípě i smíchovský Staropramen. (Saur.us)
- Mezi prvními nápady na název filmu byly názvy „Red Light Area“ a „The Night Has a Thousand Eyes“. (LucasAbelle)
- Snímky města, které se objeví během závěrečných titulků, jsou ve skutečnosti pandemicky vylidněné ulice Soho, které sám režisér Edgar Wright nafotil během pandemie covid-19. Zdálo se mu smutné vidět centrum londýnských ulic naprosto prázdné, a proto se rozhodl, že fotky musí do filmu zakomponovat. (LucasAbelle)
Reklama