Mlčanie

Príbeh komplikovaného vzťahu dvoch sestier sa radí medzi vrcholné diela švédskej legendy a súčasne európskej kinematografie. Vo svojej dobe pôsobil šokujúco pre svoju sexuálnu otvorenosť, no vidieť ho treba z odlišných dôvodov. Citovo náročný, pomalý, metaforický a neskutočne silný umelecký zážitok. 9/10 (07.12.2017)

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek. (03.06.2009)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)

Bergmanovy filmy si nepouštím často, ale většinou ve mne vyvolají silný, pohlcující prožitek. Zde jsem měl pocit, jako bych se přepadl o takových 12 let zpátky a ocitl se v poměrně děsivém snu chlapce. O noční cestě vlakem do naprosto neznámé krajiny, o nedorozumění a obrovské propasti ve vztahu k mámě. O bludném prostoru hotýlku, který veškeré pocity jenom stísňoval, ale naštěstí v něm byla nejen jedna hodná tetička, ale i svérázní trpaslíci, kteří jakoby přispěchali na pomoc. Sen smutný, místy nečekaně překvapivý, fascinující svými hlubokými okamžiky i nepříjemný svým prožitkem zároveň. Asi jako vůbec tento Bergmanův film, který není příliš optimistický, ale o to více podává osobitou výpověď, přičemž pohled na většinu dění ze strany chlapce hodně přidává na působivosti. Spousta emocionálně silných výjevů, nádherná umělecká stylizace a výborné herečky (což u Bergmana není rozhodně překvapením), celkově plný zásah. 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)

Musím říct, že Bergmana moc nakoukaného nemám a Mlčení si mě získalo hned několika atributy. Komorní příběh, snímání kamery, absence hudby, nasvícení scén, symbolem života a smrti. Tohle všechno je Bergmanovou devízou ve všech jeho dílech. Mlčení je příběhem dvou sester, které mezi sebou skoro nekomunikují a spojení, které by k sobě mohly najít napevno ztrácejí. Na své cestě, která začíná ve vlaku se zastavují v cizí zemi, kde nikomu nerozumí a zůstávají v jednom hotelu. Už tohle je zajímavé, že divák pořádně ani neví, kde jsou a kam jedou. Doprovází je syn jedné z nich, který pobíhá po hotelu a na svět nahlíží svýma dětskýma očima. Poutá ho láska k matce, která se mu však moc nevěnuje, zatímco její nemocná bezdětná sestra by s ním byla moc ráda. Ester, která je snad až incestně zamilovaná do své sestry Anny se utápí v alkoholu, zatímco Anna si chodí užívat sexu s náhodným číšníkem. Je to víceméně hodně psychologický film, který nahlíží do zákoutí duší obou sester a dusné prostředí napětí jen zvyšuje. Nebojí se též odhalit nahotu nebo masturbující scénu, na svou dobu rozhodně odvážný počin. Obě sestry v podání hereček Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom byly k sežrání. Výborný byl i hotelový sluha, jehož se příběh zčásti také dotýká, nebo liliputáni, kteří obývali jedno apartmá. Je čas tvorbu Ingmara Bergmana pořádně nastudovat. Mlčení mě k tomu perfektně nakoplo. (16.07.2019)