Hnus

Místy neskutečně dusné, tíživé a sugestivní. Trik přenést do zpočátku racionálně fungujícího světa výlevy choré mysli hlavní hrdinky funguje výborně a vytváří podobnou ničivou nejistotu jako Kubrickovo Osvícení. Nicméně občasné skluzy k samoúčelnosti a dojem přehnanosti trochu umenšují dopad komorního horroru. Za vynikající bych označil souhru vizuálu se zvukovou stopou a především herecký výkon Catherine Deneuve, jejíž skelný výraz je snad tím nejděsivnější, co Hnus nabízí. Každopádně se ze strany Polanského jedná o velmi zdařilý pokus propojit psychologický film s horrorovým úděsem. (08.09.2008)

Hnus bol hnus.Aj takto jednoducho by sa dal hodnotiť tento film. Áno, v období vzniku ešte psychologický horor bol dalo by sa povedať v plienkach a preto by sa dala vychváliť atmosféra filmu, odohrávajúca sa takmer výlučne v jednom byte a takmer iba s jednou postavou, čiernobiele spracovanie filmu či pomerne dobre pasáže bez zvuku pri ktorých si Carol predstavovala znásilnenie. Ale ťažkopádny úvod, ale najmä nezmyselné prestrihy na hudobníkov či to,že záverečný príchod Helen s Michaelom a hordou zvedavcov narušil celkovú atmosféru filmu a Hnusu vyššie hodnotenie z mojej strany neprinieslo. Nehovoriac o fakte, že sa človek bojí otvoriť konzervu aby ho nejaký tupec nezačal zaťažovať pochodmi za slušné Slovensko a tak mu už ani televízia neprinesie taký zážitok, aký by možno za iných okolností mohol tento film ponúknuť. Škoda, sotva 45%. (17.03.2018)

... hoho... s pozerskými ****hodnoceními se zase roztrh pytel a rázem Repulsion nakynul na červená kvalitativní procenta... popravdě, nestačím údivem kroutit hlavou... uspavajícím tempem podaný rozkol osobnosti magicky krasné, ba nedůvěryhodné (snad jen pro tuto roli) bloncky je úmorně nudný a nelze omluvit ani starším datem vzniku filmu.. co se týká fokusů na kukadla... ty měly být asi předzvěstí nějakého psycho defektu milé slečny? nene, uplně vedle... spíše nechtěný přešlap...agresivní kritika by byla na místě pro případ finále, ale to už ponechám pro jiného, stejně vytočeného usera... z očekávání raritní paranoie se vyklubala mimózní nuda s velkým n. hvězdičku nahodím jen za zajímavou kameru. 2/10 (11.08.2009)

Další Polanského nepříjemná depresivní hra podobná Nájemníkovi. S tím rozdílem, že jsem byl zde o trochu více spokojenější. Catherine Deneuve mi přišla dost přesvědčivá ale charakter její postavy mi dost pil krev. Rozhodně tohle není film pro všechny. Spokojeni budou předvším milovníci psychologických rozpadů osobností. (15.04.2013)

Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. (31.03.2009)