Pianista

Neustále připomínání židovské tragédie za druhé světové války už mi poněkud leze krkem. Z mého pohledu se jedná o další z řady zbytečně dlouhých snímků, disponujících mimořádnou nudou, ale tento je ještě navíc vyšperkovaný zbytečnými filmařskými kouzly (oranžový plamen na černobílém pozadí, viditelnost toku denního světla v místnosti, poletující listí apod.). Nacisti jsou přitom extrémní svině a židé extrémní dobráci, jenže takhle černobílý svět nikdy nebyl. (17.06.2012)

Život obyčajných ľudí počas vojny v uzavretej mestskej časti vyčlenenej pre ľudí s iným rasovým pôvodom, odlišné postoje jednotlivých skupín obyvateľov k utrpeniu židov, nekonečný strach utečencov, zúfalé skrývanie sa. Hoci mestské gheto bolo kinematograficky spracované viackrát, Polanského verzia je prostredníctvom príbehu jednotlivca veľmi komplexným, drsne surovým pohľadom na skutočne precízne šialenstvo genocídy židovského národa, z ktorého po II. svetovej vojne ostali v Európe žiť nepatrné zvyšky. Príbeh jednotlivca odoznieva dlho po uzretí prostredníctvom jednotlivých veľmi emocionálne silných scén. (03.02.2005)

Po letech jsem se na Pianistu podíval znovu a na změnu hodnocení to nevidím, i když dokážu pochopit, když někdo drama ocení „pouze“ třemi hvězdami. Možná třeba proto, že členové židovské varšavské rodiny hovoří britskou angličtinou. A nevypadá to úplně dobře. Ale těch rozporuplnějších momentů je nakonec překvapivě víc. Třeba docela odstrašující délka. Ale postupně. Autobiografická kniha brilantního pianisty dostala režiséra Romana Polanského do kolen, tudíž se konečně podíval na látku, která je mu sakra blízká (sám zažil krakovské ghetto, jeho matka zemřela v transportu). Hudebník Szpilman zažil první bombardování v rozhlase, ve kterém pracoval a díky kterému ho mnozí Poláci začali zbožňovat. Bylo to však nic proti tomu, co měl zažít. Počínaje stěhováním do ghetta, konče ztrátou blízkých i vlastní důstojnosti. Polanski vypráví místy až bez emocí, dal si záležet na scénografii, na kostýmech, na atmosféře. A přinesl několik vrcholných momentů (stařík vykázaný mimo chodník, vojáci zpestřující si šichtu nucením židovských mrzáků k tanci, výzva důstojníka, aby Szpilman dokázal, že je skutečně pianistou, zmizení zachránce ze zajateckého tábora, veškeré akční sekvence) i rozporuplných situací (pianistův osud je hodně závislý na náhodě a vlastně i štěstí – lidé okolo umírají i jen kvůli tomu, že promluví, on, páchající „horší zločiny“ přežívá). Tahle kombinace pořádného rance štěstí, pudu sebezáchovy i egoismu může nějaké diváky rozčílit, soudit ovšem v úplně jiné době někoho, koho zasáhl holocaust, ale nelze. Výpovědní hodnotu má.. A ne zrovna malou!! PS: Neustále trpící a Oscarem oceněný Adrien Brody je velmi dobrý, Nicolas Cage v Adaptaci si mě ovšem toho roku získal víc.. (09.07.2015)

Jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděla. Silné téma, skvěle zpracování. Miluju téma 2. světové války, Roman Polanski vložil do filmu kus sebe a je to strašně cítit. Proto je film pro mě ještě cennější. Naprosto odzbrojující výkon Adriena Brodyho, který právem dostal oscara. Film, který se rozhodně může měřit s majstříkem jménem "Schindlerův seznam". (10.01.2011)

Všichni Židé z Varšavy jsou povinni být..... Chcete zažít to, co tehdy 400 tisíc Polských židů? Pěkně od začátku? VŠECHNO TO VYPADÁ PŘÍLIŠ ABSURDNĚ, NEŽ ABY TO BYLA PRAVDA! Prostě stačí jen vydržet. Několik let, měsíců, týdnů a nakonec pár dní....... A mít vůli žít! (a TROCHU ŠTĚSTÍ). Film, který těží ze silnýho příběhu nemůže bejt špatnej! A co máte na filmech rádi vy? Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Nevím, že když A.Brody neloví Predátory hraje na klavír. 2.) Nevím, co dělá R.Polanski, když si nehraje s nezletilými. 3.) Baví mě sledovat úpadek lidského ducha, vystrašený lidi a ponižování. 4.) Jsem hráčem Gambrinus ligy a nechápu co znamená hrát jako o život. PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (16.09.2010)