Buldog

Myslel jsem si, že to bude lepší. Kór, když na režisérské stolici vidíte Polanského a v hlavní roli Harrisona Forda. Téma je totiž klasické. Líbánky, náhlý únos ženy a stopovačka. Jenže ta stopovačka tady byla hrozně divná. Vlastně dost nezajímavá a taková jako když vlastně ani stopovačkou není. Harrison se tady tak nějak prolítal k finále, ani nevím jak, a těch 48 hodin pekla ukončil tak nějak frk frk a nic z toho. (12.06.2023)

Tak jsem na to kouknul po letech a už to není ono. Začátek je napínavý, ale popravdě mi přijde, že padouši se chovají pitomě a když bych si celou tu jejich akci rozebral, vyjde mi, že jsou všichni břídilové nejvyššího kalibru. Třeba že cennou věc svěříte na letišti v podstatě náhodné holce a nedokážete si tu věc ani holku uhlídat. Ale no tak. Jenže to by nemohla přijít tahle překombinovaná historka, která má své napětí, své skvělé scény (všechny na střeše) i mizerné (celé finále u řeky, neustálé záběry na francouzskou Sochu svobody - jo, Romane, my jsme to pochopili, ty úchyle, tu narážku na ten soudní rozsudek). Morricone se snaží, seč může, ale mně film přišel nakonec chladný, až jsem k postavám nic necítil. To Unknown mi přišel filmařsky líp udělaný. Navíc od zhruba 80. minuty už se to táhne a vymýšlejí se jen další překombinovanosti, snad jen proto, aby se to na ty dvě hodiny natáhlo. Slušná kamera, řemeslo, ale celkově mi to přijde zbytečně odtažité a jen hudbou emoce nenaladíš. Btw - jak to, že doktora nikdo nesháněl z konference ohledně jeho přednášek? (07.07.2019)

Jako nejúžasnější uživatel této databáze se musím přiznat, že v tomhle případě bych vůbec poprvé v životě Morriconeho hudbu nepoznal. Hodně se zde odlišil od svého typického rukopisu a pokusil se zde diváky přenést do víru francouzského boje s časem. To Polanskiho rukopis byl mnohem zřetelnější. Mých 20 čísel v pozoru během sledování rozhodně nebylo, ale docela se mi film líbil. Harrison Ford si zde střihl příjemnou one man show a mimo jiné ukázal, že muž dovede ustát kopanec do hlavy a současně si zachovat tajemství o velikosti svého mužství přidržením oblečení v místech, která by žádná slušná dívka neměla nadměrně prozkoumávat. Příjemná kriminální naháněčka, ale určitě nic, co by zůstalo zaryté v paměti delší dobu. Když film vynecháte, tak o nic nepřijdete. [65 %] (21.07.2020)

Když se člověk může zbláznit ... A kde prosím ? V Paříži ! Proč ? Protože Polanski udělal z Paříže New York. ___ Je to typický hitchcockovský film, kde je MacGuffin - falešné tajemství, kolem kterého se vše točí, je strach z výšek na střechách Paříže i s nezbytnou závratí, je osudová žena i žena pobočnice - obě v červeném, a hlavně je v něm americký konzervativní poklidný měšťan, který nejdříve nechápe, co se děje, pak ztrácí naději v pomoc odborníků a pak v zuřivé zoufalosti jedná sám na vlastní pěst. Je to hrdina proti své vůli - člověk postupně vyšilující, avšak neústupně vytrvalý jako buldoček zakousnutý do buřtu. Polanski obehrává anglické slovo s francouzským zněním v názvu filmu i všudypřítomnou americkou sochu svobody a hlavně opakuje hitchcockův vzorec "wrong man" (nepravý muž) v absurditě bezmoci jedince před tváří mocenského nebo totálního spiknutí. Dokonce i název spínače Krytron evokuje Krypton amerického Supermana. Polanski napěchoval film nostalgií hraničící se sarkasmem v pomyšlení na Ameriku, zemi svobody, kam se nemůže vrátit, protože by tam byl uvězněn za to, co se přesně nedá dokázat ani vyvrátit. V podstatě Mission Impossible IV opakuje syžet a stavbu Polanského "Frantiku", který když se postaví čelem k problému, vždy ho dotáhne do vítězného konce, jen s tím rozdílem, že Ethan Hunt je předem připraven na vše. ___ Zajímavý je vliv-znak doby. Chybějící obličej manželky hlavního hrdiny filmu vystřižený z rodinné fotky, tento symbolický čtverec otázek, díra v přítomnosti, bylo možné natočit v roce 1988. Dnes by to již nešlo, protože řezat foto nikdo nebude, jen ho zkopíruje do počítače. Co do významů v něm ukrytých je tento snímek stejným "žrádlem" pro filmové teoretiky a psychology jako Godardovo Pohrdání a stejně tak i emočně studeným, přehledným a nezajímavým, možná až na ty svůdné křivky, které potěší oko diváka. (31.03.2012)

Pro mě osobně zlomový film, který jsem podobně jako jiné své klíčové snímky viděl jen čiročirou náhodou, naprosto mě uhranul a sledoval jsem jej pak pořád dokola. ___ Spojoval v sobě efektivnost hollywoodské a nevypočitatelnost evropské kinematografie, přičemž i ona klasická špionážní schémata dílem využíval a dílem s hravostí ironizoval. Nabídl Harrisona Forda v roli, která v nejčistší podobě demonstrovala jeho nejsilnější hereckou polohu, již pak dovedl k dokonalosti v UPRCHLÍKOVI: Být obyčejný i neobyčejný zároveň, schopný člověk ocitnuvší se v extrémní situaci... zdánlivě zcela neadekvátní jeho možnostem. V situaci, která ho nejdřive dostane na samé dno, ale on se hecne a začne hledat řešení. Řekne se Hitchcock, ale ten nikdy nedospěl k takové míře propojení žánrové hravosti a seriózní existenciální krize, jako je tomu v labyrintickém thrilleru o hledání unesené manželky v pařížském podsvětí, bezmála antitezi 96 HODIN (Taken, 2008). Polanski to naopak zatraceně dobře uměl - a s Fordem se setkali ve správný čas, nemluvě o Morriconeho hudebním motivu. ___ Ano, 48 HODIN V PAŘÍŽI nepatří mezi nejznámější ani nejoblíbenější Fordovy filmy, ale rozhodně je jedním z nejpozoruhodnějších. A ke všemu díky Polanského vedení demonstroval sílu jeho nenuceného herectví mnohem víc než ty filmy, jež ji ukázat měly. (25.08.2022)