Letní sen

I velikán kdysi, dříve, než se stávaá a posléze stane velikánem, musel nějak a něčím začínat. Na Bergmanovi imponuje mj. i to, že také z jeho skromných začátků - lze to konstatovat s dostatečnou znalostí jeho dalšího vývoje - vidíme a cítíme silnou, mimořádně rychle vyzrávající uměleckou osobnost, která nebojácně zakomponovovává základní znaky své budoucí neopakovatelné poetiky do navenek konvenčního, poněkud sladkobolnéhp příběhu nešťastné lásky. Harriet Nilssonová, herecky geniální, žensky atraktivní, zahajuje dlouhu řadu bergmanovských ženských hrdinek, nazíraných neméně tragickým vlastním Bergmanovým životním příběhem - Nilssonová je původní zdrojnicí Thulinových, Anderssonových a zejména Ullmannových. Tragika zmařené lásky je již zde tragikou životního pocitu vůbec. Proslulá severská ponurost, opak jasných letních severoevropských nocí, pro něž je v jejich světě dánská strohost nespoutatelným skandinávským jižním temperamentem, zaslouženě nachází v LETNÍM SNU dalšího ze svých velkých, světově proslulých protagonistů. (20.02.2011)

Tento raný Begmanův snímek v podstatě předznamenává následný vývoj umělcovi kariéry. Od nadýchaných obláčků, mladičkých milenců, chundelatých psů a výletů na loďkách se divák spolu s postavami přesouvá k počátku pochyb, uvědomění si smrtelnosti, přes pocity „nesmyslu“ bytí až k smutku, depresím a výčitkám. Avšak kromě této zajímavosti se musím přiznat, že mě Letní sen příliš nezaujal. Ač nemám nic proti radosti ze života (ani proti obláčkům, milencům, psům a loďkám), jež jsou z dvou třetin náplní snímku, ta naivita mi přišla v konečném důsledku poněkud příliš naivní. Například z hlavních hrdinů čiší taková přehršel mladistvého elánu, zápalu a bezstarostnosti, že to skoro působí dojmem, jakoby se jednalo o třináctileté děti, nikoliv o dospělé jedince. Na druhou stranu i poslední „vážná“ třetina postrádá do jisté míry na uvěřitelnosti a na rozdíl od Begmanových šedesátkových opusů zde absentuje výraznější otisk autorovi osobní zkušenosti. Jinými slovy, tam, kde například v Personě či Hodině vlků na člověka doslova padá zoufalství, drtí ho sugestivní obraznost a všudypřítomná bezvýchodnost a divák tím pádem získává dojem, že podobné filmy by snad ani nešlo natočit v normálním rozpoložení (tudíž jsou nutně odrazem tvůrcovi „rozedrané“ duše), Letní sen působí v obou polohách (ať v té pozitivní tak té „temné“) nesmělým a nepříliš dotaženým dojmem. Radost postrádá přirozenost/správnou míru spontánnosti a smutku zas chybí určitý druh vážnosti/pietnosti. Tento dojem „nevyzrálosti“ posiluje i herečka v hlavní roli, která oproti (úžasným) Bergmanovým dvorním dámám (Ullmannové, Anderssonové či Thulinové) neoplývá až tak výrazným talentem či osobitostí. (17.09.2017)

Je si potrebné užívať prítomného okamžiku, prípadne prítomných mesiacov, možno sa vám tak zaryjú do pamäte a do srdca, že sa pre vás stanú tými najkrajšími a zároveň najsmutnejšími etapami života. Čo ale potom? Bergman rozpráva v dvoch časových rovinách s odlišnou atmosférou a feelingom. Filozofických múdier je tu tak akurát, nebudete mať pocit, že si pre plné pochopenie treba pozrieť film ešte raz, ako sa pri majstrovi častokrát stáva (to ale nie je výčitka). Možno dokonca stačí, ak film "iba" precítite, prípadne si spomeniete aj na vlastné letá lások teenagerského veku. (31.03.2024)

Moje třetí setkání s Bergmanem opět dopadlo velmi dobře. Letní sen má 2 linie, romantickou a dramatickou. Co se týče té první, tak mezi mileneckou dvojicí to příjemně jiskří, hezky se na ni kouká, ale divák si zároveň uvědomuje, že tento vztah zřejmě nebude fungovat navěky. A dramatická rovina, která zasahuje i do letní lásky, zase publikum nutí k zamyšlení, vcítění se do duševně nevyrovnané hlavní hrdinky, pochopení jejího smutku, nálady, bolesti a na řadu přijde i přemítání nad rozporem mezi osobním a profesním životem umělce. Zajímavá je také postava zvrhlého ale zároveň velmi pragmatického strýčka. Nesedl mi asi jenom konec a sem tam nějaké místo, kdy jsem zrovna nedokázal Marii tak úplně pochopit, celkově hodnotím solidními 4*. (02.10.2013)

Hořké, silné, krásné, smutné. Scény na chatě u moře jsou plné štěstí a divák bude možná i trochu závidět - události následující by však mohl závidět už jen těžko (ale někdo by se v nich mohl "najít"). Jeden z Bergmanových ranějších snímků, ve kterém už je však jeho rukopis v pár okamžicích poměrně dobře čitelný. A to jeho chápání ženské duše - skoro až děsivé. (16.10.2007)