Loď do Indie

Nádhernej ranej Bergman, hromobití před první vrcholnou fází, jež přijde s Večerem kejklířů. Mistr v těch svých nejstarších věcech zaostřuje na bytí mladého člověka, kteréžto věru není žádnou idylkou, nýbrž se nese v rámci tvrdého, vyčerpávajícího boje - s institucí, tj. školou (Štvanice) nebo prací (Léto s Monikou), rodiči (Štvanice), v určité smyslu partnerem/partnerkou (Žízeň), kteří si rovněž musejí projít peklem (je zajímavý, jak nepřijatelná je pro Bergmana představa "single" života). Loď do Indie staví na psychologickým dramatu otce a syna, ovšem, přiznejme, v poněkud za vlasy přitaženém freudovském hávu. Vše je podáno v patřičně temných, neuhýbajících, tvrdých bergmanovských barvách (nemoc, sebevražda jako stálí průvodci člověka). Zdařilá dramaturgie, věc má slušný spád. Vynikající kamera. (24.01.2016)

Můj oblíbenec Jenni zde snímek zhodnotil a popsal dostatečně, takže ani nevím, co dodat. "Loď do Indie" je vskutku výborný film. Může se pochlubit zajímavým příběhem a tradičně povedenými hereckými výkony. Bergmanovu ranou éru mám velice rád (řekl bych, že je z ní jasně cítit italský neorealismus). Něco jsem z ní viděl v roce 2008 v kině Aero (při velké přehlídce Bergmanových filmů), něco si nyní doplňuji díky ulož.to. (28.12.2020)

Touto seancí u televize jsem si nechtěl ani tak připomenout tento film jako jeho tvůrce. V době mého dospívání neměl na nás nikdo takový vliv jako právě Bergman (z toho je ovšem třeba vyjmout mnohé italské režiséry, Felliniho, Viscontiho,...). Bergman určoval nejen co, ale i jak. V Lodi do Indie poznávám však více "jak" než "co". Existenciálním "námořnickým" otázkám: Kde jsem doma? Kdo jsem já a kdo jsou moji milí? Jak se minulost mění v současnost? atd. se ovšem nevyhneme ani zde. Loď do Indie připravena k plavbě. Všichni na palubě. (27.11.2022)

Motto: "Mám pocit, jako by nic netrvalo. Ani láska. Ani smutek. Nic bolestného, ani krásného." Loď do Indie (Skepp till India land) je patrně nejzapadlejší autorův film, což je překvapující i škoda, protože jde o čistého Bergmana. Zajímavý je o to více, že se zabývá - jako žádný jiný z raných Bergmanů - ústředním problémem režisérova života: vztahem otec-syn. Že nepůjde o nic harmonického, zjistíme už v počátečním rozhovoru mladého páru: "Tvůj táta loni umřel, ale to nejspíš víš." - "Ne, to jsem nevěděl." Tradičního Birgera Malmstena (jako Johannese) tentokrát doplňuje Gertrud Fridhová (Sally), známá spíše z vedlejších rolí v pozdějších dílech. Příběh filmu napsaný podle stejnojmenné divadelní hry Martina Söderhjelma je snadné shrnout: Johannes se po sedmi letech vrací z moře (podobně jako v Přístavu), ale není to jen návrat fyzický, protože se ve filmové retrospektivě (která vyplňuje podstatnou část nímku) vrací i do oné doby před sedmi lety, kdy žil a pracoval na vyprošťovacím člunu svých rodičů. Konkrétně do dne, kdy jeho otec kapitán Alexander Blom přivedl na loď Sally z varieté (v 19. minutě filmu lze před kašpárkovým divadlem vidět z profilu samotného Ingmara). Z jednotlivých "soukromých rozhovorů" pronášených převážně na lodi se postupně dozvídáš "kdo je kdo" (starý a mladý pár), přičemž žádná z postav nebude černobílá ("Neměli jsme kvalitní výbavu a byli mladí. Pamatuješ? Pumpovala jsem vzduch do tvých plic, abys mohl být ve vodě. Bylo to jako bych ti pokaždé dávala život. Vzpomínáš? Byly to dobré časy."). Zde Bergman rozvíjí své drama, přičemž vše vrcholí němou scénou při potápění, jež se blíží hororu. A pak to jde dál... Na postavě kapitána je cosi deformovaného: v synovi vidí příčinu životního fiaska, skutečnou zrůdu (postava matky říká: "Bylo to jiné, když jsme s Blomem byli mladí. Ale pak přišel Johannes... Nemohl chlapce snést. Že byl mrzák. Musela jsem ho chránit, protože Blom by ho spráskal jako psa. Občas, když byl opilý, držel Johannese a křičel: 'Měli byste se před ním chránit. Je to nakažlivé.' Nakonec jsem ten hrb taky viděla."). Spíše se však zdá, že nakažlivá je sama nenávist, a tu lze podle filmu překonat jedině láskou. Slovy Sally, potřebuješ někoho, o koho se starat, koho milovat, jinak bys mohl být stejně tak mrtvý. "Neuzavírej se do sebe, musíš se z toho dostat. Nemůžeš jen zavřít dveře a být stále vyděšenější. Musíš to překonat, i když se to zdá beznadějné. Jinak vše kolem poroste a stane se neproniknutelným. A ty nakonec vyskočíš z okna." (23.07.2015)

Pokiaľ nejaký ranný Bergmanov film predznamenáva jeho neskoršie komplikované vzťahové drámy, tak to bude zrejme Loď do Indie. Za zmienku stojí, že nabúrava zažitý stereotyp o Švédoch ako chladnom, tichšom národe, pretože to tu vyzerá ako v poriadnej talianskej rodine so všetkým, čo k tomu patrí. Postavy na seba často vrieskajú, nešetria výčitkami a lietajú facky. Pričom sa zdá, že ak by tak nečinili, tak by vlastne žiaden problém medzi sebou ani nemuseli mať a mohli by žiť aj za situácie, v akej sa nachádzajú, pokľudný a relatívne šťastný život. (16.05.2018)