Pardon, nezastihli sme vás

You don't get hired here. (...) We like to call it on-boarding. You don't work for us. You work with us. You don't drive for us. You perform services. There's no employment contracts. There's no performance targets. (..) There's no wages, but fees. Is that clear? Naprosto. Na lidi musí bejt přísnost. Kdo maká od nevidím do nevidím na švarc systém, je motivován a nezlobí. Co by taky dělný lid podnikal, že jo? Samé nekalosti. Pokud jde o angažovanost a informační hodnotu snímku, není Loachovi co vytýkat. Obavy o situaci příslušníků nižších vrstev za neodůvodněné považovat nelze. Libertariánské sny se ve Spojeném království zhmotňují rychleji než jinde. Není pochyb, že britští profesionální řidiči jsou přetížení tak, že konec šichty odjezdí po správné straně vozovky. Příběh rodiny kurýra a pečovatelky pokrývá celý komplex problémů, zákonitost a provázanost: prekarizaci práce, stupidní (ale efektivní) ideologii švarc systému, kurvárny na trhu s bydlením, rozpojení závislosti dosaženého vzdělání a vyhlídek na získání slušného zaměstnání, příčiny kriminality mládeže, epidemii psychických poruch a rozpady rodin v existenčních potížích. Loach ušetří zlou slinu pro chronicky podfinancovaný NHS a společně se starou odborářkou zavzpomíná na akce sedmdesátých let (které přišly vnivěč nejen kvůli periodickým návratům voličů k Tories). Kritičtější lze být vůči formální rovině. Pomineme-li komplementární žánrovou metodu - výkony příležitostných herců (na fakturu?), nemůžeme přehlédnout hon na příliš mnoho zajíců zároveň. Rodiny v modelové situaci většinou řeší více problémů zároveň, ale některé mohl Loach přehlédnout alespoň z estetických důvodů; čítanka sociální práce též obsahuje vše, funkční literární dílo to z ní ale nedělá. Největší škoda je, že Loach své hrdiny idealizuje. Ricky rodina vyhlíží životně jako barvotiskový sovětský plakát ze třicátých let. Jakoby zbaveni práva na neřest, ač žádní myslitelé, její dospělí příslušníci jakýmsi zázrakem nedělají chyby, nejsou-li k tomu dohnáni zvnější. Sami od sebe nikdy. Za všechno může systém. Loach tím trochu překvapivě zastírá, že neosobní systémové podmínky dostávají do potíží příslušníky prekarizovaných vrstev právě tím, že je k chybování ponoukají a posléze je za ně drakonicky trestají (ku prospěchu jiných). V Loachových postavách nutně chybující proléty ze svého okolí nepoznáte, což je škoda, která se podepisuje na věrohodnosti jinak záslužného snímku. (03.01.2021)

Sociálny film, ktorý normálne že dýcha Anglickom od skvelého akcentu, cez tie baráky, cesty, ryšavé hrivy a pehavé tváre. Od prvého fakof sa človek hneď cíti ako na ostrovoch. Napriek tomu, že sa tu riešia v celku vážne veci, ono je to celkom úsmevné. Zároveň účinne funguje ako taká sociálna sonda do priemernej britskej rodiny potýkajúcej sa s problémami bežného života. (18.01.2020)

Další z Loachových naštvaných sociálních dramat rozkrývá úroveň po úrovni, proč prekarizace práce představuje jeden z nejhorších symptomů nynějšího ekonomického modelu. Nekompromisní a záměrně frustrující závěr vyvolává soucit a vztek, jejichž kombinace jednak probouzí zájem o ty, kteří za udržování neoliberalismu platí nejvyšší cenu, jednak provokuje k činu. Proto jde o důležitý film a společně s irským dramatem Rosie taky o jeden z nejlepších, které byly v posledních letech k tématu života pracujících natočeny. 80% (05.12.2019)

„Abby?“ - „Ano?“ - „Proč to jeden druhému děláme?“ - „To nevím. To vážně nevím.“ Mé druhé filmové setkání s Loachem po výborném snímku Země a svoboda. Ten byl sice o něčem jiném, ale člověku stačí i tyto 2 filmy, aby pochopil, jak je pro režiséra sociální otázka důležitá. V tomto případě divák sleduje realitu průměrného britského páru a dvou dětí snažících se žít v dnešní době. A není to věru příjemná podívaná. Ken Loach klade důraz na autenticitu (pomohl i výběr herců s malými hereckými zkušenostmi) a palčivé problémy střední třídy v Anglii. Nejde však jen o obžalobu kapitalistického systému. Film je i „pěknou“ ukázkou toho, jak můžete dopadnout, když se snažíte naplnit představu „normálního“ života s vlastním bytem, prací, kde jste si sám sobě pánem, ženou a 2 dětmi (neb s výjimkou útoku většina problémů plyne právě ze snahy naplnit všeobecně vnucený model). Stresu, frustrace a průserů postupně přibývá až do hořkého konce, kdy divák dobře ví, že Ricky dělá blbost, přitom ale nemá jinou možnost…za mě solidní 4*. (22.08.2021)

Takto autenticky a s tolikou úpřimností umí Ken Loach vyprávět o “obyčejných lidech” a jejich problémech? A takto báječně umí pracovat s hercema? Krásné civilní drama, ve kterém se mají lidi skutečně rádi, přestože procházejí možná největší rodinnou krizí. Vlastně nevím, kdy jsem naposled viděl ve filmu tak hmatatelně zahrané porozumění a podporu dvou lidí, jako zde mezi Hitchenem a téměř neherečkou Honeywoodovou. Komunikace, dialogy. [Cannes] (18.05.2019)