Siedma pečať

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

,,PŘESTO NECHCEŠ ZEMŘÍT?“ … ,,ALE ANO, CHCI.“ … ,,TAK NAČ ČEKÁŠ?“ … ,,CHCI VĚDĚT.“ … ,,CHCEŠ ZÁRUKU?“ … ,,ŘÍKEJ TOMU, JAK CHCEŠ.“… /// Spousta minut nesourodýho děje, kterej ani moc nebaví. Artový přednosti vylejzaj s každou minutou na povrch a blázen (tedy já) je ten, kdož očekává jakousi šachovou partii, vedoucí k orgastický filosofii. Hra tu je, bohužel má ,,svůj čas“. Stejně jako filosofie, nehádám se. Spousta nevyřčenýho… jen mi to (bohužel) nedochází. Mám dojem, že sleduju historickou road movie, jenž má vést k odhalení tajemství smrti, ale to odhalení je pouze pro vyvolený. Několikrát čekám, že na (filmovou) pomoc rytíři Blockovi přijde Armin von Heide, ovšem i bez něj je to na mě moc velký umění, který těm mejm 3* vodpovídá, páč jsem neusnul a ta poslední scéna na mě zapůsobila. Přemejšlím nad tím okamžikem, kdy dokonáno jest, a všichni jsou vidět na temném bouřlivém nebi. Kráčejí rozbřeskem pryč v slavnostním tanci vstříc temné krajině… (A cos čekal vole… Bergman!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Rád hraju šachy se smrtí (jízda na červenou, podjíždím šraňky, píchám Afričanky…). 2.) Protože BERGMAN! 3.) Thx za titule ,,DJLonely“ a ,,majo0007“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (29.03.2014)

Proč by klasika klasik měla být nudná? Přes to, že se toho příliš neuděje, z každého záběru sálá mocná síla, síla touhy po odpovědích, o kterých si nejsme jisti zda nám jejich znalost poskytne blaženost nebo věčné trýznění. Jak se Bergmanovi podařilo pomocí křesťanských rekvizit, strachu a chaosu vybudovat takový pocit vnitřního smíření a "uzavření kruhu", jaký jsem poznal jen u zenových koanů, to mi zůstává záhadou. Nezbývá mi než říct: "Bravo, Mistře," a těšit se z toho, že takovéto dílo bude žít navždy. (29.12.2005)

Po docela dlouhé době jsem z nezištných důvodů dostal chuť na nějakou starší klasiku a po prolistování mé filmové encyklopedie padla volba na Sedmou pečeť. Není třeba se moc rozepisovat, nechť chválí jiní. Za sebe jen říkám, že se jedná o vynikající Bergmanův film s pochmurnou atmosférou a nadčasovou myšlenkou, který je plný nádherných obrazů zachycených černobílou kamerou. (11.05.2014)

Tak já to na sebe prásknu: s Ingmarem Bergmanem jsem si až na pár výjimek nikdy moc nerozuměl a jeho zásadní kritikou vyzdvihovaná dramata mě většinou prachsprostě nudí. Sedmá pečeť patří k těm nemnohým titulům, ke kterým se vracím - snad i proto, že jako ateistu mě míjí spirituální rovina snímku a narozdíl od vykladačů Bergmanova díla je mi ukradená i existenciální diskuze 50. let vedená ve stínu studené války a hrozby jaderné apokalypsy. Film tak pro mě zůstává jednoduchou hříčkou o tom, že smrt nepřelstíš, aneb musíme tam všichni. Bergman měl šťastnou ruku při výběru herců, snad ještě víc než Sydow v hlavní roli mi je sympatický výkon Gunnara Björnstranda v roli rytířova zbrojnoše Jönse. Snad jediné, co bych snímku vytknul, je přestylizovaný divadelní projev ovlivněný tím, že film prakticky celý vznikal ve studiu. Celkový dojem: 75 %. (29.04.2020)