Biely, biely deň

Islandská kinematografie je filmový ostrůvek, který jsem prozatím vůbec neprozkoumal. O to víc mě překvapil artový snímek 'Bílý bílý den' – deprimující, a přesto tak řemeslně poutavá a formálně uhrančivá anatomie o žalu, truchlení, melancholii, a následným smíření s úmrtím blízké osoby.... Režisér Hlynur Pálmasson natočil doopravdy brilantní psychologickou drobnokresbu zhrzeného muže Ingimundura – jehož ztvárnění se mistrovsky chopil Ingvar Sigurðsson – který pod drsnou skořápkou ukrývá mnoho citů; citů, s nimiž se kvůli nátlaku existenciální krize zprvu nedokáže emočně vypořádat, a pokouší se je filtrovat skrze vztah se svou vnučkou, a zároveň skrze renovaci domu, který Ingimundur až obsesivně rekonstruuje, což mimochodem krásně utváří motiv tichý dominanty záběrů pořízených v různých ročních obdobích – opakující se časosběrná sekvence tak ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, který symbolizuje úzkostlivost a frustraci jeho osobnosti. Drobnokresba je to navíc veeelmi festivalová, tudíž je zde náležitě využito vyprávění obrazem – Pálmasson zde kupříkladu nešetří metaforami a příběhový tempo často rozmělňuje až imaginárními záběry (gag s padajícím kamenem top), který pod nánosem mlhy tak husté, že by se dala krájet, dodávají oné atmosféře ideální punc chladnokrevný syrovosti.... Samozřejmě, 'Bílý bílý den' je sice víceméně klasická festivalovka která se chce striktně vyvarovat filmovým stereotypům a konvencím, avšak jde o velice kuriózní příspěvek do severský filmotéky – jde totiž o film tak emocionálně chladný, že by tomu počasí v Rejkjavíku mohlo závidět. Finální scéna s 'Memories' od Leonarda Cohena geniální.... lepší cinefilní záležitost na rozjímání za deštivýho počasí nehledejte. (12.09.2021)

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí. (30.06.2019)

Ďakujem Kinu Lumiere za to, že začali posúvať filmy na live stream a tak som si mohol zo svojej obývačky pozrieť "Hvítur, Hvítur, Dagur" za platný kino lístok a technicky to môžem označiť za prvý film po dlhej dobe, ktorý som videl v kine. Napriek tomu, že som sedel doma na gauči. Ale okey, toľko k úvodu pre tento komentár a teraz si povedzme niečo o filme. "Hvítur, Hvítur, Dagur" v podstate splnil všetko čo som od neho očakával. Film bol skutočne dosť silný, veľmi emocionálne vybičovaný a dostane sa do absolútne fantastického finále, ktoré ma úprimne prekvapilo. Ale vďaka tým emóciám pôsobí veľmi skutočne. Okrem toho dokážete Ingimundura veľmi dobre pochopiť. Je ťažké vyrovnať sa so stratou blízkeho človeka, je ťažké nechať svoje emócie naplno vyznieť a dať im silný priebeh. V tomto smere film absolútne exceluje. Okrem toho poviem, že vzťahy vo filme sú veľmi dobre spracované. Obzvlášť medzi Ingimundurom a jeho vnučkou Salkou. Pôsobí to všetko veľmi skutočne. Nebudem spilovať čo sa na konci filmu udeje, no po všetkých smeroch zvládnuté fantasticky. Môj problém trošku ide k prvej polke filmu, ktorá je možno trošku ťažkopádnejšia a nudnejšia. Veľa vecí sa buduje a ostáva nám len čakať na to, k čomu film dospeje. Ale úprimne hovorím, stojí za to si počkať. Ďakujem ešte raz Kinu Lumiere a dúfam, že počas najbližších mesiacov budem mať ešte možnosť aspoň týmto spôsobom "vidieť film v kine". Hodnotenie: B+ (21.04.2020)

Veľmi veľa mužov sa okrem žiarlenia v prítomnosti, či do budúcna, užiera žiarlením do minulosti. V štýle: "Kurva, s kým len to tá moja kedysi spávala?". Vôbec si neuvedomujú zbytočnú stratu energie týmto smerom. Pretože minulosť jednoducho nezmenia, nech by sa aj rozkrájali na pásiky. Islandský film pitve práve jeden prípad žiarlivosti v čase späť. Len zhovievavosťou tvorcov nedošlo k tragédii, alebo teda minimálne k niekoľkoročnému žaláru poblúdeného žiarlivca. Premeny islandskej prírody a pohľady na krajinu ok. No ani náhodou nedokážu priviesť k sympatiám ku konaniu nesympatického starého fízla. Navyše ak prinášajú koncept, že celé jeho drbnuté chovanie v druhej polovičke filmu ho dokázalo priviesť k akejsi zmúdrenej katarzii. Svetlými výnimkami je jeho príbeh o baraních črevách a sympatická blonďatá vnučka. (18.06.2021)

„Máš pravdu.“ - „V čem?“ - „Někdy jsem netvor.“ Tam, kde je pořád všude bílo a koně vám chodí až do domu, je trochu jiné životní tempo. Ale se ztrátou milované osoby se vyrovnává stejně těžko jako kdekoliv jinde…Snímek si pomalu, docela nenápadně plyne a člověk pořád čeká, kdy se začne něco dít. A právě vývoj filmu diváka velmi překvapí, v čemž je sice na jednu stranu jeho přednost, ale zároveň také největší slabina. Problém je v tom, že chování hlavního hrdiny (ale i dalších postav) je postupně tak moc mimo, že mě film stejně tak pozvolna přestával bavit. A to až do té míry, že mi ke konci bylo celkem jedno, jak to dopadne. Zatímco hlavní představitel (kterého znám už ze seriálu V pasti) a dětská herečka táhnou film vzhůru, jak to jen jde, přestřelený a logicky děravý děj ho nemilosrdně táhnou ke dnu (směrem k závěru jsem už nevěřil…prakticky ničemu). A tak mi po skončení na jazyku zůstává pachuť z promrhaného potenciálu a tvůrčí bezradnosti, kvůli čemuž při celkovém zhodnocení nemůžu dát víc než lepší průměr. (20.09.2020)