Kde je moje tělo?

Podmanivě uhrančivá hmatová elegie, co se zaháčkuje v srdci způsobem, který z hlavy nevymizí pěkně dlouho. Pokud vůbec kdy. Stěží říci, zda je obdivuhodnější suverenita s jakou se Clapin nebojí být svébytný či suverenita realizace a ztvárnění tak těžko uchopitelných pocitů jako jsou melancholie, nostalgie, trudomyslnost, naděje, ztráta či láska. A aby chvalozpěvů nebylo snad málo, tak je třeba ještě zmínit Levyho kongeniálně hypnotický soundtrack a pak také... Ne, to by bylo na dlouho. Prostě jeden z filmů dekády. A ne, skutečně v předchozí větě nevypadlo přídavné jméno od "a". (15.12.2019)

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že když za poslední léta narazím na nějaký dospělácký animák, tak v tom mají většinou prsty francouzští animátoři. Skoro to vypadá, jak kdyby se ve Francii vzchopila nějaká vlna tvůrců, kteří mají nápady a nebojí se jej použít. Kde je moje tělo? je třeba přesně v tom duchu dospěláckého animáku, kterému neodpářete skvělou hudbu, velice pěkné animace a mnohokrát nesmírně zajímavé myšlenky. Film totiž zachází svým námětem až do abstraktna a tak je třeba hodně koukat na to, co se na obrazovce děje. Jak zde píše Dzeyna. Divné, ale něčím zatraceně zajímavé. (15.07.2020)

I když mám ráda francouzské filmy, tak jsem se trochu bála, že mě to bude nudit. Nakonec jsem mile překvapená. Ze začátku filmu jsem si říkala, na co to sakra koukám, je to zrození Addamsovi rodiny? Ale pak mi pomalu docházela ta spojitost a bylo to prostě úžasné. Ať je to jakkoliv divné, tak mě to bavilo, užívala jsem si ten film, je to krásné nastupující romantické drama s vedlejším dějem v podobě osamocené ruky (ano, teď to zní divně, ale dejte tomu šanci). Konec mě trochu vylekal, čekala jsem něco jiného, takže jsem pak yla vlastně potěšená, ale očekávala bych uzavřený konec než otevřený, za to mají tvůrci velké minus. Hudebně je to perfektní, animace by mohla být lepší, misty jsem si myslela, že se mi seká obraz. (07.02.2020)

Kdy naposledy jste si pořádně prohlédli své ruce a zamysleli se nad tím, jak jsou pro vás nezbytné? Kdy naposledy jste za ně pocítili vděčnost? Ať už chcete použít zapalovač, zazvonit na sousedku, pohladit někoho po tváří, odemknout si dveře, utřít si slzy... potřebujete ruce. Po tomto filmu nebudete pár dní vnímat nic jiného. A proto J'ai perdu mon corps patří mezi tu malou hrstku nenápadných filmů, za které jsem vděčná. Není totiž předvídatelný... je netradičně pohlcující. Prolínají se tu dvě provázané příběhové linie : jedna je roztomilá, něžná a dojemná, druhá zas syrová až hororová. Jsou doprovázeny fantasticky uhrančivou a zádumčivou hudbou Dana Levyho. Dohromady to pak celé tvoří jedno velké nezapomenutelné "must see" dílo. (06.02.2020)

Až někdy budu mít špatné období, kdy uvidím dlouhou řádku neoslnivých filmů a budu si pohrávat s myšlenkou, zda už můj plamen cinefilství nezhasíná, tak si pustím I Lost My Body, které mě bezpochyby vyvede z omylu a bleskurychle mi připomene, proč v mém životě hrají filmy tak důležitou roli. Ohromně silné filmové veledílo, které mě zasáhlo tak hluboce, že jakmile si na něj vzpomenu, tak hned cítím ten příval emocí, který mnou během projekce cloumal. Stačí si jen pustit kousek z dokonale podmanivého soundtracku Dana Levyho a nabíhá mi husí kůže. I Lost My Body pro mě ztělesňuje obrovskou sílu, kterou mohou filmy disponovat, jestliže je tvoří talentovaní umělci s vlastní osobitou vizí a neotřelými nápady. (14.11.2019)