Čtyři přátelé

Dlouho jsem neviděl větší ujetinu. Čtyři přátelé mnoha prvky připomínají Zemeckisova Forresta Gumpa - také jsou průřezem význačných amerických dějin (i když kratšího období), také je vypráví spíše looser, jehož osudová láska mu dlouho uniká, právě ta osudová láska je prdlá jak dělo a kromě toho hipísačka. Film mimo pseudomilostné linky mezi Danilem a Georgií nabídne jeden zásadní zvrat (na svatbě, víc ale neprozradím). Líbila se mi obsáhlost dějinami i vlastenecký motiv, ale jak tady píšou kolegové, Jodi Thelen (nebo spíš její postava) mi docela vadila, a to i přesto, že docela mile ukázala prsa :-) (28.04.2013)

S láskou, hlubokým procítěním a občas až lehce nepříjemným realismem natočená filmová mozaika proplouvá různými událostmi, které zasáhli do osudů čtyř přátel. Klíčovými se pro postavy stávají převažně události soukromého a rodinného ražení, ty významné společenské mají někdy spíše symbolický charakter, ale zároveň krásně do celku zapadají a přibližují v druhé vrstvě atmosféru a obraz období 60. let v USA. Trochu jsem zalitoval, že mám v amerických dějinách značné mezery a patrně tak zatím nepochytal některé odkazy, ale o to víc se na mě přenášeli emoce z jednotlivých útržků. Našel jsem si nejednu scénu, která mě zasáhla, a při tom ještě ke mě proplouvaly myšlenky o přátelství překonávajícím osobní prohry a zamýšlení nad tím... jaké je to vlastně být jiný, co to znamená? Jsme opravdu jiní tím, že se v době dospívání bouříme proti těm starším, stáváme se součástí mladistvé revolty, abychom pak postupně zjistili, že moc jsme se od jiných zase tolik nelišili a hlavní hodnoty jsou jinde? ...... Každopádně Arhur Penn v Čtyřech přátelích natočil JINÝ film, než na jaké jsme z jeho předchozí tvorby byli zvyklí, alespoň co se týče zvoleného žánru, obsazení, které se zde zaobejde bez hereckých hvězd (naštěstí nikoliv bez skvělých hereckých výkonů!) a přináší „nezávislé“ drama připomínající v mnoha prvcích francouzské filmy Clauda Lelouche. V první polovině si Penn vzhledem ke jménu hlavní dívčí postavy volí jako průvodní skladbu slavnou Georgiu, aby pak v druhé polovině využíval v nejrůznějších aranžmá Largo z Dvořákovy Novosvětské a dával tím znát, že se přeci jenom pomalu blíží.. přistání na Měsíci. 90% (20.01.2021)

Svérázná interpretace Dvořákovy Novosvětské, jakož i celé ideje Nového světa, s tuctovým dojezdem. Bezradnost a nemohoucnost mladých lidí, kteří v sobě v šedesátých letech v Americe cítí téměř občanskou povinnost být tzv. jiní, odvážní, lepší, problémoví, dobyvatelé nových světů a myšlenek - čili v podstatě trapné východisko, a snímek po celou dobu onu základní trapnost výživně sleduje a rozvádí - aby pak nechal své hrdiny celkem očekávatelně padnout do staré pasti jako do peřin, s úlevou i studem ze sebe setřást vidiny a břemena velkých kariér a osudů a zhojit si rány tradičními obvazy a bolest všedními analgetiky, ve starých, prošlápnutých kolejích stálých zaměstnání, shovíavých přátel, partnerských svazků a dětiček. Snímek má kuráž, zdánlivé přehrávání jde na vrub hrdinů, postav, nikoli herců, na vrub jejich laciných a toliko smyšlených tužeb být někým jiným, když doba je nová a nakloněná nepoznaným možnostem - všechno je možné, ale jak se v takových podmínkách cítí mladí, kteří si ve skrytu duše a aniž by to přiznávali i sami před sebou přejí být úplně tuctoví? A jak dlouho jim bude trvat, a kolik způsobí zmatků, než na to přijdou? ***Stejně tuctově nepříjemná byla i hudba - ta její část skládaná přímo pro tento film, jako by si specielně k tomuhle počinu poprvé a naposledy Penn vybral ženskou skladatelku, která stejně jako hrdinové snímku nepochopila, oč tady kráčí, zůstává naivní, afektovaná a kýčovitě romantická (klavírek) jako celá Georgie, která se nikdy nestane druhou Isadorou Duncan (jako by to snad především nebylo mylné a zcestné přání, stát se druhým originálem)... A pak také to sladké smíření Danila s otcem v závěru snímku a otcův spliklenecký úsměv jsou přitažené za vlasy a dokonale plakátové, zcela v duchu naivity a poplatnosti amerického snu. *** Film rozhodně stojí za vidění a dovede vyvolat nezbytnou míru úžasu a fascinace, aby si zasloužil své rázné místo na světě. *** (20.08.2014)

No pokud pominu fakt, že čtyři přátelé na střední škole vypadali tak na třicet, dostalo se mi zajímavého filmu o přátelství, lásce a životním vystřízlivění a to hlavně z pohledu jugoslávského přistěhovalce Danila. Příběh se soustředí na jeho neshody s otcem, na jeho pozdější svatbu s bohatou sestrou jeho nemocného kamaráda z vejšky ( pro mně osobně nejsympatičtější postava z celého filmu ) a jako červená nit se celým snímkem line jeho náklonost k spontánní Georgii, která sní o tom, že se stane tanečnicí. Št'astnější chvíle střídají ty horší a občas i tragické a jsou to hlavně herecké výkony, které přispívají k tomu, že to vše působí velmi opravdovým dojmem. (31.03.2013)

Film mne chytil za srdce a byla jsem ráda, že jsem na něj šla kdysi před lety do kina úplně sama, protože jsem si pak mohla do sytosti škytat a úpět a tápat poslepu nevidíc přes slzy celou cestu z kina až na kolej. To vše proto, přiznávám, že mi to tuze připomnělo vlastní milostné kotrmelce s osobou, do které jsem tehdy byla zamilována. Taky to tak dlouho trvalo, než jsme se konečně neminuli. No vidíte, a dnes jsme šťastně rozvedeni :-) Dvakrát. Nicméně film považuju dodnes za herecky mimořádně zdařilý - pořád mne uchvacuje herecký výkon Craiga Wassona; například naprosto skvělý a totálně věrohodný je ve scéně, kdy se probudí s kocovinou a zmlácenej a v televizi zrovna ukazujou, jak se lidem podařilo přistát na měsíci – on dojatě vzpomíná na zemřelého přítele, kterému tuto vzpomínku pro tento okamžik lidstva slíbil, pláče a směje se a vypadá příšerně a k pomilování a tohoto divného strýčka sledují dvě kukačky (malé dcerky) kamaráda, který ho nechal přespat... no jo, musím si ten film dát brzy znova :-) (23.09.2013)