Divoká banda

Na westernové poměry solidně brutální podívaná, jejíž závěrečný masakr s kulometem v Aqua Verde patří mezi nezapomenutelné scény v dějinách filmu. Sam Peckinpah prostě má rád násilí, Divoká banda v tomhle ohledu nevypadá nijak uhlazeně a má velmi realistický náboj. To platí i o mnoha scénách, při nichž si museli "užít" zejména koně (vypíchl bych zpomalené záběry kutálení po písečné duně a pádu z podminovaného mostu do řeky, které nabývají až bizarně estetického dojmu). Výprava s působivými dobovými mexickými reáliemi se špinavými zarostlými Mexikány je přímo neuvěřitelná. V drsném světě drsných mužů v pojetí Peckinpaha nemají ženy místo, ty tu hrají pouze podřadnou roli "obšťastňovaček", případně proradných mrch. A v neposlední řadě je třeba zmínit Williama Holdena (Sunset Blvd.), který svým charismatickým výkonem dal vzpomenout na svá úspěšná 50.léta. (09.08.2006)

Když se mi řekne western, tak se mi vybaví Sedm statečných, Sergio Leone, Clint Eastwood a poslední díl Návratu do budoucnosti. Nejsem tedy tak poznamenám tímto žánrem, který je v Americe historickým klenotem a kterého si tam každý váží. Ale doposud jsem neviděl tak brutální kovbojku, kde každý jedná bezohledně a beze studu. Sam Peckinpah ukázal světu, že západ býl vskutku divoký. (18.01.2011)

Velmi působivá výpověď plná pesimismu, skepse a netajeného pohrdání vším obvyklým a uhlazeným. Sam Peckinpah vypráví o lidském životě, prostém iluzí a pozlátek. To, že si k tomuto poněkud nihilistickému poselství zvolil Divoký západ, dělá z Divoké bandy na první pohled "pouze" demýtizaci starého dobrého westernového světa, ovšem o tom to především není. Naprosto svůj a zcela strhující režijní styl, jdoucí proti tradičnímu rozvržení westernu, činí z filmu pochoutku pro jakéhokoliv filmového fanouška, zabíjení nikdy nebylo tak poetické, naléhavost mu ale tento způsob zpracování neubírá. Vedle estetických hodnot pak film nabízí především spoustu "antihodnot" morálních. Láska se rozplývá jako chiméra, dřív než se o ní vůbec začne mluvit. Čest a svědomí se musí v zájmu holého přežití stále znovu značně uskromňovat. Snad jen to přátelství z toho vyšlo jako něco, co za cosi stojí. (30.09.2006)

Za vše od přepadením vlaku dále bych nejslavnějšímu Peckinpahovu snímku s největší radostí vysolil plnou palbu a s klidem bych i postavil Divokou bandu na piedestal nejlepších westernů hned za Leoneho majstrštyky. Jenomže nemůžu, prostě nemůžu. To co mi v tom brání je rozjezdová hodina. Není zlá, to ne, ale je tak k uzoufání běžná a zaměnitelná s jakýmkoli jiným westernem (s výjimkou úplného úvodu samozřejmě) až to pěkné není. (05.12.2009)

Střet lží a zla pod hávem zákona a zla a lží obnažených, na straně psanců. A závěr je transformační, nadějeplný a famózní. - Není pravda, že film nemá kladné hrdiny, jsou to Angelovi lidé, jeho vesnice a Indiáni z hor, a nakonec i všichni ti psanci, kteří se přeci jen na tuhle stranu přidali. Protože sice mají zlato, ale pokud tam Angela (symbolické jméno) a jeho ideály nechají a nic neudělají, nebudou už mít v životě nic hodnotného - a jejich život stejně nebude za nic stát. Je dobré ho pro tohle dát v sázku. Po Angelově smrti nemají co ztratit, a zabitím generála a jeho lidí pomůžou všemu, o co se Angel, jako jediný idealista, pro své lidi a dobrý život snažil. *** A nádavkem překvapeně zjišťuji, co jsem nikdy nevěděla, že tenhle film ve skutečnosti silně koreluje s filmem Butch Cassidy a Sundance Kid, první narážkou je postava Harrisona z První železniční, a pak je jich tam méně nebo více očividně přiznaných víc, na mnoha rovinách. Teď to nejde, ale někdy brzy si po návratu z cest musím zjistit, který film byl předobrazem druhému, nebo jaký přesně je jejich vztah, vzhledem k tomu, že mají stejný rok vzniku. Každopádně společná projekce těchhle dvou nádherných filmů by byla velice výživná, vřele doporučuji. (V Ekvádoru, v Alma Saně, 29. 2. 2024) *~ (01.03.2024)