Divoká banda

Je trochu paradoxní, že jediný film, se kterým mám v rámci filmografie Sama Peckingpaha zásadní problém, je právě ten, který mu definitivně zajistil pozornost filmové kritiky a zájem diváků. Divoká banda kdysi fascinovala krvavým násilím (soudě podle komentářů na ČSFD tím mnohé poutá i dnes, kdy se měřítka posunula a jsme mnohem otupělejší). Publicisté měli tendenci považovat Peckinpahův snímek ze uměleckou reflexi vietnamské války, případně rozmachu násilné zločinnosti v centrech amerických velkoměst. Peckinpah každopádně zavrhl jedno z důležitých žánrových pravidel. Klasický western pracuje obvykle s polarizovanými černobílými charaktery, kdy kladný hrdina čelí zlosynům. V Divoké bandě najdete výhradně více či méně špinavé charaktery, většinou ovládané přízemními pohnutkami. Režisér odůvodňoval chování svých postav pudovostí a živočišností, jenže tohle vysvětlení nemá žádnou logiku. Pudy mají své zákonitosti, fungují na základě potřeby obrany, rozmnožování, získávání potravy a podobně. Výbuchy násilí v Divoké bandě se vzpírají logickému vysvětlení. Nejde tu o to, že filmový hrdina ví méně než divák a má jen zlomek času na zásadní rozhodnutí. Agresivita ve filmu je ve skutečnosti vystavěna na efekt, rozhodování postav jde proti jejich zájmům a leckdy i přirozeným instinktům. Zároveň na mě rušivě působilo i používání humorných odlehčujících prvků. Snímek je podivně nekonzistentní v tempu, náladě i výrazových prostředcích. Na druhou stranu Peckinpah je každopádně silný svým vizuálním stylem - technikou pomalého snímání a pečlivým střihem. Využívá navíc tradiční přednosti westernů, kdy umí kouzlit s panoramatickými záběry krásné a divoké krajiny amerického jihozápadu. Ale s prominutím, u mě to tentokrát za více než 2 hvězdičky nebude. Celkový dojem: 45 %. (05.04.2018)

Spousta mrtvých civilistů jako nevyhnutelná část drsného života; muži, kteří slovo „law“ berou do úst pouze tehdy, kdy se jim to hodí; žena jako symbol pouhého rozptýlení chlapa… Sam Peckinpah měl koule jako žádný jiný režisér před ním ani po něm a chlapská nadřazenost z jeho filmů jenom čiší. Ale je to nadřazenost upřímná, nekompromisní a drsná zároveň, takže se dá vnímat pouze jako výraz nezaměnitelného tvůrcovského génia, jenž dává téměř až mystické rovnítko mezi slova násilí a umění a filmový western rozšiřuje do nepopsatelné velikosti. (11.02.2007)

Velmi působivá výpověď plná pesimismu, skepse a netajeného pohrdání vším obvyklým a uhlazeným. Sam Peckinpah vypráví o lidském životě, prostém iluzí a pozlátek. To, že si k tomuto poněkud nihilistickému poselství zvolil Divoký západ, dělá z Divoké bandy na první pohled "pouze" demýtizaci starého dobrého westernového světa, ovšem o tom to především není. Naprosto svůj a zcela strhující režijní styl, jdoucí proti tradičnímu rozvržení westernu, činí z filmu pochoutku pro jakéhokoliv filmového fanouška, zabíjení nikdy nebylo tak poetické, naléhavost mu ale tento způsob zpracování neubírá. Vedle estetických hodnot pak film nabízí především spoustu "antihodnot" morálních. Láska se rozplývá jako chiméra, dřív než se o ní vůbec začne mluvit. Čest a svědomí se musí v zájmu holého přežití stále znovu značně uskromňovat. Snad jen to přátelství z toho vyšlo jako něco, co za cosi stojí. (30.09.2006)

[2006] Jakkoli byl Sam Peckinpah výrazně starší než ostatní progresivní američtí tvůrci šedesátých let, v pomyslné neúctě k tradicím zašel mnohem dál než mladíci kolem něj. Hrdinové Divoké bandy jsou amorální zabijáci, děti se baví mučením zvířat, násilnou smrtí zemřou desítky lidí... Zároveň však film nelze obvinit ze samoúčelnosti či glorifikace násilí, na to je příliš promyšlený a nejednoznačný. Jeho jízlivost totiž tkví hlavně v ironii, s níž demytizuje westernový žánr, jehož zároveň využívá jako paralely k právě probíhající válce ve Vietnamu. Podobně jako ve svých prvních filmech i zde Peckinpah stírá hranici mezi dobrem a zlem. I člověk, který je skupině „anti-hrdinů“ v patách, k nim ve skutečnosti morálně patří a pouze si vykupuje svobodu ___ Titulní postavy mají ve své morální nejednoznačnosti daleko i do psychologizovaných westernových antihrdinů padesátých let (počítaje v to i Waynova Ethana ze Stopařů nebo Stewartovy rozhárané muže s divokou minulostí v Mannových filmech). Jde o chladnokrevně vraždící divoké chlapíky, kteří se od jiných padouchů liší víceméně jen loajalitou k sobě samým a uznáváním jakéhosi kodexu cti. Divák přitom není manipulován do pozice hodnotového souhlasu, ale nevyhne se tomu, aby s nimi sympatizoval, přestože zabíjejí, kradou a bijí ženy. V souvislostech doby vzniku přitom stojí za pozornost, že jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky (neskrývají své činy za boj o lepší společnost). Zároveň jde o tragické peckinpahovské postavy na cestě, které nikdy nenajdou klid a domov, po kterém vlastně touží. ___ Divoká banda nestaví pouze na zpochybnění hodnotových hledisek, motivu ztraceného přátelství a tragických hrdinech, kteří najdou naplnění života paradoxně ve vlastní smrti. Z filmařského hlediska jde především o snímek s propracovaným rytmem, který pravidelně zrychluje a zpomaluje (a to i v rámci jednotlivých scén - zejména v závěrečném masakru). Film není přehlcován klimaxy, naopak na ně diváka nechá čekat s vědomím, že přijdou. V Divoké bandě jsou čtyři takové scény, přičemž všechny jsou jinak vystupňované a pracují s různým typem práce s časem: úvodní přestřelka, pád mostu, přepadení vlaku a závěrečný masakr s dlouhou expozicí. Každá z nich by mohla být samostatným vyvrcholením filmu... ___ Porovnávání jednotlivých vrcholných scén mezi sebou (např. debaty typu, zda je více fascinující vlaková loupež, nebo závěrečný masakr s hromadou mrtvých) ale většinou nevede k uspokojivým závěrům. Divoká banda je zkrátka fascinující celá... A stejně jako s jen lehce znatelnou melancholií tematizuje konec Divokého západu a začátek moderního věku (ve filmu se objevuje automobil), i ona je vlastně koncem jedné westernové éry a začátkem nové. Éry smutnější, syrovější, drsnější, násilnější, mnohoznačnější, ale zároveň melancholičtější, na jejímž konci stojí Eastwoodovi Nesmiřitelní. (08.05.2019)

Peckinpah si westernové časy divokého západu vysvetlil po svojom a rázne ich vysvetlil aj divákom. Už úvodná prestrelka naznačila svoje, na '69 rok mi totálny vyrazila dych ako aj celková realistickosť akčných sekvencií, ktorú by (vtedy ešte bezefektovému) Peckinpahovmu filmu závidel aj dnes nejeden trikový mág. Veď 145 mŕtvych je na westernový príbeh aj na mňa veľa. Dej rázny a ostrý ako britva sa nemazná s nikým a s ničím a aj napriek tomu má čas aj na psychologický stránku. Ktorej síce nie je na rozdávanie, ale tých správnych hlbších dialógov a pomalých, zaprášených scén sú presne tam, kde majú byť. Nie každý je pripravený na zmenu spoločnosti. Je to asi len môj názor, ale postavy Pikea a Dekea, hlavných vodcov dobre a zlej bandy by som vo svojich rolách prehodil. Je to zvláštne ale tento fakt, že sa mi hodili každý do opačnej úlohy mi dosť vadil. Neguje to ale hláška: "Bozkajte v riť čiernu mačku mojej sestry!" 85%. (08.04.2008)