Pat Garrett & Billy the Kid

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

Velmi pomalý film. Konec příběhu je vyzrazený na začátku a celý film tak pouze stále stejným způsobem ukazuje situaci konce Západu a nutnosti přizpůsobit se novým pořádkům nebo zemřít. Napětí zde opravdu chybí, místo něho zde máme pomalost (pro mě nudnou utahanost) a nostalgii po ztracených časech. Celý film je ospalý, mnohé rozhovory příšerně natahované, v jejich pozadí je úplné ticho, pistolníci se navzájem trpělivě nechávají domluvit a se svými očekávanými odpověďmi čekají ještě několik vteřin poté, co partner umlkl. Oproti Divoké bandě, jejíž nesmíření darebáci mi byli svou neústupností a ochotou spíš zemřít než se přizpůsobit, sympatičtí, jsem si tyto hrdiny ošklivil. Lotr Billy je prostě hejsek (jen umí střílet lépe než ostatní), Pat zase zoufalec, který se sice přizpůsobil, ale vážit si sebe ani svých nových spojenců proto nezačal. Nejsem si jistý, kdo z nich mi byl odpornější a nepříjemnější. Z celého filmu je dobře patrná režisérova láska k flašce. Možná nejsem schopen přijmout western bez tradičních stereotypů (vnímány samostatně jsou ale scény samé klišé o neomylném střelci). Velká nuda a velké zklamání, tuhle kalvárii už s Patem znovu nepodstoupím. 3/10 (20.01.2007)

Peckinpahovy westerny určitě nejsou sympatické díla na první dobrou, působí značně těžkotonážně a dostávají se pod kůžu velmi pozvolně, nicméně věřím že s přibývajícími reprízami je člověk vnímá daleko lépe než podbízivé Waynovky. Kris mě do role zrovna dvakrát neseděl. Toho herce nemám rád prakticky v ničem. Ale to je můj problém :) 70% (29.10.2020)

„Fazole, špenát, švestky, fazole, losos, fazole, fazole se špenátem, vařené fazole, fazole, dušené hovězí, sádlo, výběrový losos, švestky, fazole, rajčata, řepa, fazole…“ Sice začíná záběry na rozstřelované slípky, ale je to poklidný nostalgický western. Hudba v něm hraje minimálně stejně důležitou úlohu jako v takovém Absolventovi. Také zde posunuje děj kupředu a vytváří zvláštní atmosféru, zvláštní pohodlíčko pro každého milovníka westernů. Tohle je jeden z těch posledních opravdu dobrých a Sam Peckinpah jakoby to dobře věděl. S hořkostí vypráví baladickou story o chlapech, kteří „jsou vždycky na špatný straně“, o chlapech, kteří se cítí být silní díky svým zbraním, kteří mají neustále potřebu něco si dokazovat, ale kterým stejně na ničem nezáleží, se vším jsou smíření a pouze pokojně čekají, kdo je odpráskne … ale ta volnost! Ve světě Sama Peckinpaha a ve světě obecně nevítězí ten, kdo umí rychleji tasit, ale ten, kdo je větší svině. Děti využívající – s americkou vlajkou na pozadí – šibenice coby houpačky, zde nejsou nikterak neobvyklým výjevem, desítky mrtvých rovněž ne. Spousta desperátů, po přesném zásahu zpomaleně klesajících k zemi k Peckinpahovým filmům neodmyslitelně patří, naprostá ledabylost v nakládání s ženskými postavami rovněž. Skvělé hlášky („V Mexiku se z něj stane další gringo, co sere feferonky a dumá nad nesmrtelností chrousta“), skvělá hudba, skvělá atmosféra. Pokud jste připraveni dozvědět se „definitivní“ pravdu o divokém západě, déle neotálejte. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, pshimi, Angerr, tragos, Here (09.01.2008)

S "nedějovými" filmy mívám trošku problémy a nějakou dobu mi tudíž trvalo, než mě Pat Garrett a Billy the Kid vtáhl do své melancholické nálady, ale jakmile jsem byl lapen, vypustil mě až se závěrečnými titulky. Hlavní roli vedle Coburna a Kristoffersona hraje samozřejmě Dylanova hudba, která se do tohoto nadmíru drsného příběhu hodí naprosto dokonale. Silné čtyři hvězdičky, které se změní v pětku jen co tenhle film uvidím znovu... (04.02.2007)