Železný kríž

Jako dobrodružný film funguje Železný kříž vcelku dobře, když James Coburn disponuje velkou dávkou osobního charisma, německá uniforma mu sekne a ve své jednotce má řadu dalších zajímavých charakterů, jejichž osudy divák sleduje s napětím. Zajímavé je i zasazení příběhu na východní frontu v době, kdy americká historiografie v duchu studené války sovětský přínos k porážce Osy bagatelizovala a v médiích nebo uměleckém prostředí se bývalý válečný spojenec připomínal jen ryze okrajově. Jako protiválečný snímek už Peckinpahův projekt nepůsobí tak jednoznačně, na to je jeho hlavní hrdina příliš komplikovaně napsaný a jeho chování je v nejednom případě v příkrém rozporu s jeho výroky. Bez války by tenhle protřelý válečník byl vlastně ničím, a tak je jeho protiválečná rétorika pokrytecká. Navíc umělecké prostředky, kterými chce režisér podpořit svou vizi, jako jsou krátkodobé flashbacky nebo halucinogenní scény, mě spíš vadily. No a konečně jako film zasazený do konkrétního prostředí a snažící se tvářit realisticky pak Železný kříž selhává úplně. Je to typický scénáristický konstrukt člověka, který píše z pracovny vzdálené země a o desítky let později, aniž by byl schopen se vcítit do poměrů a myšlení svých hrdinů. Film obsahuje desítky nesmyslů, o kterých by se dalo sáhodlouze vyprávět. Steiner například v jedné scéně seřve velitele i s jeho zástupcem v době, kdy v tzv. demokratických armádách by za totéž v čase úspěchů putoval do zařízení, o kterém pojednává britský Pahorek, v čase neúspěchů pak rovnou ke zdi. V totaliťáckých armádách, ať už šlo o Japonce, Němce nebo Sověty, si s takovými ptáčky dokázali poradit ještě nepoměrně účinněji. V trestních jednotkách byla úmrtnost fascinující a takový Solženicyn by mohl vyprávět, za co že to dostal svůj pobyt v gulagu. Některé dialogy a nejvíc asi plukovníkova řeč ke svému kapitánovi zavání patosem a šustí papírem. Řada dalších motivů taky neobstojí, když např. Steiner zajme sovětského chlapce, není to akt milosrdenství, jak si možná tvůrci představovali, ale opravdu zlomyslný ortel smrti. Sověti podobné navrátilce pravidelně stříleli... Celkový dojem: 60 %. (24.04.2010)

Peckinpahova tvorba je zajímavým způsobem rozkročena mezi minulostí a budoucností. Právě na Železném kříži se to dá velmi dobře vysledovat. Technickými postupy, především ultra-rychlým střihem, střídajícím se s efektními zpomalovačkami, předbíhá film dobu bezmála o několik desetiletí. Avšak v rovině narativu se ohlíží zpět. A teď nemám na mysli zasazení příběhu do období 2. světové války. Hlavní postava Steinera, symbol autorových názorů, postojů i životní filosofie, jako by snad ani nebyla z dvacátého století. Je přenesena do válčícího Německa z dob dávno minulých, téměř zapomenutých. A ať již její vidění světa založené na cti a pevném charakteru sdílíte, či je vám proti srsti, stejně ve vás nakonec vzbudí určitý druh obdivu. Jako ostatně vše, co je ve své jedinečnosti vzácné. (01.06.2016)

Druhá světová z pohledu nácků. Díky chlapáckéme charismatu Jamese Coburna jsem chtěl, aby jeho četa přežila, protože i on tam byl vylíčenej, jako normální člověk, co se stará akorát o svoje chlapy. Akčních scén tam je možná až příliš. Nejsou špatné, ale zub času se na nich přesto už podepsal. Hodně mě zaujala etuda s ruskejma vojandama. (11.11.2017)

Film a žáner, pre ktorý Peckinpah vynašiel svoj naturalizmus. Kto iný toto môže vymyslieť. Druhá svetová z pohľadu pár Nemcov tlačených do kúta Rusmi a rozdielnosťou dôvodov, pre ktoré bojujú. Ideály, nepríjemná povinnosť, či kúsok kovu symbolizujúci zachovanie pýchy, ktorá tvorí štandard v aristokracii. V sutinách utrpenia sa ťažko hľadá charakter, ale smrť čaká na každom kroku. Ako sa tu už opakovane spomínalo, absencia nemčiny dojem trochu kazí, ale napriek tomu je pre mňa silnejší než v tom klasickom westerne a klasickom hixploitation, ktoré som od Sama zatiaľ videl. (13.03.2014)

Až na to, že Steiner je protoRambo, tak film je vcelu realistickým přiblížením válečného dění okolo jedné čety na Ruské frontě a do nitra této čety, přičemž se jedná o Německou stranu, tedy film se snaží ukázat trápení i na straně Těch, co to zlo způsobují ( trochu klasika Remarque - válka je mašinerie, vojáci s ní nesouhlasí, aneb jak přijít o iluze během dvou hodinách na frontě); fanouškům válečných dramat film doporučuji, zbytek by to mohl ve zdraví přežít a nenudit se... (26.05.2010)