Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

Peckinpah byl exot a filmař s nezaměnitelným rukopisem (Tarantino z něho krade - pardón, inspiruje se - plnými hrstmi), "Přineste mi hlavu..." je pak podivným mutantem mezi road movie, béčkovým exploitation a westernem s bizarní milostnou zápletkou.Sledovat tuhle řežbu je takřka zvrhlé potěšení, ale je těžké nepodlehnou její exotické, žhavé atmosféře. S čtvrtou hvězdou jsem sice hodně váhal, ale nakonec si ji Sam zasloužil díky téměř surrealistické závěrečné jízdě, kdy se čím dál tím domlácenější hrdina vrací do města a povídá si s hlavou, která leží na sedadle spolujezdce. Prach, mouchy, kýbly krve a tequily. Labůžo. (24.03.2013)

Všechny filmy tvůrčího solitéra Sama Peckinpaha jsou v podstatě stejné - výlučný svět mužů, kterým upomíná na časy ortodoxního patriarchátu, a to nejen tím, že ženy v jeho mýtickém světě odkazujícím k (přežívajícímu) dávnověku hrají vedlejší roli, ale i tím, že v něm vládnou skutečně jen patriarchové, tedy muži v pokročilém věku, vrstva stařešinů rodových klanů, pomyslná rada starších, zatímco mladí mužové jen sbírají drobty ze stolů a mlčky třímají zbraně někde na stráži u brány... Stokrát obehraný model westernového schématu - jeden proti všem, pomalé plynutí a naplňování postupně sílících rysů tragédie, skutečně naturalistická podstata příběhu, kdy individuální predestinace - setkání s násilím a zlem, postupně smete vše dobré, co se ještě nestačilo utopit v desítkách lahví alkoholu... Studie násilí i silně depresivní film o temných stranách duše... (nicméně síly a rozměru takových Strašáků nedosahuje...) (06.03.2009)

"Come on, Al, we're going home." Film, jenž Peckinpah natočil v silném drogovém a alkoholovém oparu, si v ničem nezadá s jeho předešlými a mnohem známějšími klasikami. Postupně navyšující se tempo, hustá atmosféra a vynikající tah na branku, především to mě upoutalo na snímku, který je řazen k Peckinpahovým nejosobnějším. Hlavní postavu, Bennieho, v podání Warrena Oatese lze s jistým přitažením za vlasy považovat za režisérova alter ega. Vlastně celý snímek je celoživotní Peckinpahovou cestou, podobně jako Bennieho, pomalu směřující do pekel. (03.11.2007)

║Rozpočet $1,5milióna║ Sam Peckinpah v plnej surovej kráse, len škoda že tak trošku zabúda na príbeh, ten je dosť priamočiary bez silnejších momentiek, len okrem tých čo chcú svojím prevedeným šokovať, lebo časom to čo príbeh ponúka príde dosť nezáživné a ta brutalita a nahé prsia skoro na každom kroku kde sa pohne hlavná predstaviteľka, to určite nezachránia. /40%/ (06.03.2009)

(1001) Přiznám se bez mučení, že jsem se u filmu věnovala ručním pracím, takže neměl moji naprostou a nepřerušenou pozornost, ale i tak si myslím, že to nebyla jenom moje vina, že jsem měla celou dobu velmi silný pocit, jako bych náhodně přepínala mezi několika nesouvisejícími filmy na různých kanálech. Prolog a konec shodně dost božské, a kdyby mi někdo teoreticky odvykládal premisu a obecný děj, tak by mi to připadalo jako super nápad, ale když se na to doopravdy podívám, tak wtf? Skoro všechno, o čem jiní kritici píšou, že je na filmu cenné, mi připadá nesmyslné, a to je ještě ke všemu stejný pocit, jaký ve mně vyvolával i zatím jediný další film, který jsem od Peckinpaha viděla, a to Pat Garrett a Billy Kid. (A Warren Oates je zde ve své roli stejně machisticky nechutně oslizlý jako James Coburn tam, takže to je asi ten Peckinpahův proslulý rukopis?) Jestli je pravda, že Oates režiséra během natáčení naučil brát kokain, tak se ovšem nedivím, že vůbec nechápu, o čem tento film medituje, a taky se tím vlastně dost vysvětluje. Jako by neexistovala žádná korelace mezi milionem těch defilujících emocí, respektive mezi těmi způsoby, jakými se je rozhodl režisér před kamerou organizovat. (16.04.2018)