Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

Líbilo se mi to víc než slavná Divoká banda, ale stejně mám pocit, že Peckinpah nebude zrovna můj šálek kávy. K atmosféře, syrovosti (likvidace prostitutky mě v dobrém slova smyslu naprosto šokovala:) i Warrenu Oatesovi nemám výtky, pravdou však je, že občas začala prosakovat nuda. Posledních 20 minut filmu bylo tak trochu zadostiučiněním, hlavně nekonečná jízda s hnijící hlavou v autě byla báječná. Samotný závěr filmu, kdy hlavní týpek odmítne milion dolarů a místo toho se nechá radši zabít, mě však akorát pořádně nasral a zkazil jinak velmi dobrý pocit z filmu. (14.08.2010)

Milostná linie k neuvěření, přiškrcený Sam a spousta tequily a prachu. Tahle podívaná velkého alkoholika (to je plus!) a geniálního tvůrce postrádá drajv jeho dřívějších děl a tlačí na pilu tam, kde by to bylo nejméně potřeba (děvka a bývalý voják). Celé to nezachrání ani několika minutový výstup motorkáře Krise, anonymní lovci odměn v luxusních oblecích a mlácení ženských. (05.10.2006)

Jeden z klenotů Peckinpahovi tvorby, o kterém není řeč až tak často, ale stojí za to. Má dobrou zápletku a motiv a naplno dá pocítit jak se v 70. letech dalo přežívat v Mexiku (drsně, ale se zvlášní lehkostí - viz. UNDER THE VOLCANO). Nechybí nadměrná dávka chlapactví (Benny si vyjasňuje s recepčním, že jeho nastávající není žádna kurva) a oddanosti. A dost mě pobavil ten jakýsi "syndikát, se kterým Benny (Oates) vyjednává v hotelu a jeho dva poddaní (Webber a Young a obzvlášť vydařená scéna náhodného setkání při konfliktu s Garciovou rodinou). Peckinpah mě tentokrát překvapil vyobrazením vztahu Warrena Oatese a Isela Vega. Snad poprvé v jeho filmografii jsou tu k nalezení trochu ryzejší city od muže na hraně zákona k ženě (obvyklá škatulka "děvka a služka" se nekoná). (14.05.2010)

Někdy trpím podivným rozdvojením osobnosti. Nemám rád násilí ve filmu, přesto se mi líbí filmy Sama Peckinpaha, kde násilí hraje dost podstatnou úlohu. O tomto filmu jsem četl, že rozděluje diváky na dvě poloviny, jedni ho odmítnou, druzí ho ocení nejvyšším hodnocením. Myslím, že to tak není, není to film, který by měl polarizovat diváky. Přesto připouštím, že na tom něco bude, že pro ty, co zrovna nejsou Peckinpahovými fanoušky, to může být složitěji stravitelné sousto. Já to strávil lehce a někdy si dám repete. (29.06.2007)

Hádám, že v tomto případě se jedná o čistě terapeutický snímek, jež by byl výživný spíše pro psychology, než filmové kritiky. Ostatně nebylo by divu, při tom množství groteskně-depresivních postav, hektolitrech tequily a s (poněkud jednostrannými) rozhovory hlavního hrdiny s (mrtvým) Alfredem Garciou. Ale což, u umělců je celkem běžné, že jsou tak trochu „na hlavu“, to není nic nového pod sluncem. Avšak mnohem zajímavější mi přijde otázka vztahu filmu a alkoholu – čím to, že tolik vlivných režisérů buď alkoholu nezřízeně holdovalo (Peckinpah, Orson Welles, či „náš“ František Vláčil) a nebo naopak byli jeho zapřísáhlými odpůrci (Federico Fellini, Ingmar Bergman, etc.)? (06.11.2016)