Persona

Méliès by zaplakal, samozvaní intelektuáli ale budú mať orgazmus. A bude z toho teda veľa telesných tekutín. Keď sa pred vyše 130timi rokmi všetko to kinematografické začalo, nikto zrejme netušil, že pohyblivé obrázky poslúžia na nudné, síce nekonvenčné, ale predsa len bludné rozprávanie. V 60. rokoch sa viac hulilo a kašlalo na vojnu vo Vietname ( v tejto úzkej ´´umeleckej´´ triede ), pričom sa z tejto jednotnosti točili snímky podobného razenia. Vďaka, že sa o pár rokov neskôr zrodil Nový Hollywood ( Spielberg, Lucas, Scorsese, Coppola, Friedkin atď. ) (17.05.2018)

Pojem "persona" znamená v Jungovskej archetypálnej teórii akúsi "masku", ktorú má každá osoba. Naša "persona", teda to ako sa prezentujeme pred svetom je často diametrálne odlišná od nášho vnútorného sveta. Myslím (teda mne to fest sedelo), že Bergman sa nechal inšpirovať Jungom a na tejto teórii vystaval film o dualite osobnosti, o protikladoch, o chcení, o ... Formálnej stránke nie je čo vytknúť, úvodná strihová exibícia je viac než geniálna...Za kamerou nestojí nikto menší ako maestro Nykvist (môj najobľúbenejší kameraman!!!), ktorý sa pohral s čiernobielou kompozíciou priam ukážkovo... Ťažký film ,ale začínam prichádzať Bergmanovi na chuť:) (23.05.2007)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)

Pro mne to není drama dvou rozdílných a přesto v něčem podobných žen.Cítím to jako jedinou ženu. Žena - Persona zobrazená jako herečka (vždyť kolik rolí v životě všichni hrajeme) a vnitřní žena-ošetřovatelka ( svým způsobem naše schopnost sebeléčby). Zobrazení vnitřního monologu ,jež nastavuje nekompromisní zrdcadlo-osamělost ,strach ,lhostejnost ,nenávist ,zraňování ,avšak záchvěvy pochopení a přijetí sama sebe.Opět Bergmanovské zkoumání schopnosti lásky a zde navíc i lásky mateřské.Drama ,před kterým není úniku ,tak jak on mistrovsky umí.Ať chcete nebo ne ,dotkne se vás ve vaší třinácté komnatě i když je zamčená a na ní sedm pečetí.Bergman mě dokázal přibíjet na kříž......Nykvistova krásná kompozice ,opět ta jeho hra se stíny a velké detaily ženské tváře ,to nádherně spolu s krásnou hudbou dotváří. Bibi a Liv obdivuji za jejich vynikající výkon ,protože jim věřím každé mrknutí oka.Ten závěr ,kdy tváře obou se spojí v jednu a vlastně to není ani jedna ,ani druhá a přesto oběma tolik podobná.....Těším se až přijde čas a budu si moci dovolit podívat se na Personu znovu.Teď si ,ale musím jít odpočinout..... (09.03.2008)

AAAAAAAaa lol tak tohle jsem naprosto nestihnul. Ze začátku jsem chápal věděl o co jde ale postupně jsem v tomto filmu jaksi zabloudil. Co je fakt co se komu jen zdá kdo je kdo a co tam do prdele dělal ten brejlatej chlápek? Ovšem to neznamená, že mě to naprosto nestrhlo a nedokoukal jsem to bez dechu a s pusou otevřenou. Trošku mi to připomělo Bazén no nevim každopádně doporučuju. (30.06.2005)